Poznámka: Článek je celostně-medicínskou úvahou o obezitě jako takové. Zdravotními a medicínskými detaily se pojednání nezabývá. O nadváze, o jejích zdravotních důsledcích a o jejím léčení se podrobně píše v nesčetných knihách, časopisech a na webových stránkách, kde jsou k odborné informace všeho druhu jednoduše k nakliknutí. Oficiální poznatky obezitologů uvedené v tomto pojednání jsou z knihy Dany Müllerové „Obezita-prevence a léčba“.
Úvodem. Nadváha se stala jednou z mnoha chronických zdravotních poruch dnešní doby. Samotná nadváha není nemocí, mnoho lidí s žije s nadváhou dlouhá léta ve zdraví. Většina ovšem ne. Nadváha je neoddiskutovatelným faktorem který přispívá ke vzniku skutečných chorob. Plošné šíření obezity nastalo někdy koncem padesátých let, kdy se jídlo stalo levným produktem a pocit „dojedení se dosyta“ se stal všeobecně dostupnou radovánkou. S plošným rozšířením automobilizmu, televize a průmyslové automatizace se množství kalorií vydávaných při tělesné námaze zmenšilo na minimum. Obezita je vázána na civilizační blahobyt. Jako živý důkaz civilizačních vlivů dříve platili „hubení Japonci“, kteří se přestěhovali do USA. První generace přibrala na váze jen mírně, druhá a třetí generace japonských přistěhovalců už trpěla skoro stejnou nadváhou jako rodilí Američané. Od přelomu tisíciletí kdy se hospodářsky daří Číně, se v tamních městských „oázách blahobytu“ začali vyskytovat nejen chorobně obézní dospělí ale i mladiství. Tento jev je tak masivní, že o něm referovala i čínská oficiální média, která sebekritickými poznámkami nijak nehýří. Nicméně „nejobéznější zemí“ zdá se být Amerika, kterou americký autor William Reymond v knize „Jedy, víme co jíme“ ironicky označuje za Fat Land, v překladu něco jako tučná země nebo země tučných. Ameriku jsem před lety navštívil jako dobře živený turista s viditelným „bříškem“, s nímž jsem u nás doma od pohledu platil když ne za obézního, tak určitě ne za štíhlého. V Americe jsem však za štíhlého považován byl, což mi tam (k mému vlastnímu bezmeznému údivu) několik lidí naznačilo. Evropa však Ameriku na poli obezity úspěšně dohání a naše malá republika k tomu dost přispívá. Statistická čísla se trochu různí, ale mluví se o nejméně 30% obyvatel kteří mají mít nadváhu. Razantně přibývá výrazně obézních mladistvých. Kam tento vývoj dospěje nelze odhadnout.
Normální váha, jak se míra nadváhy měří. Dříve platilo jednoduché (Brocovo) pravidlo že člověk má vážit tolik kilogramů, kolik má centimetrů nad metr. Pak se přišlo s tzv. body-mass-indexem, BMI. Je vyjádřen číslem, k němuž se dojde když se váha v kilogramech vydělí druhou mocninou výšky těla v metrech. Jeho normální hodnota se pohybuje kolem čísla 25. Podle dietologů oba uvedené parametry optimálně nevyjadřují míru nadváhy ke vzniku skutečných chorob. Přišlo se na to, že ve hře je rozložení kilogramů na těle. A to nejnepříznivější že je to, kdy se nadbytečné kilogramy vyskytují kolem břicha. Mluví se o břišní nebo-li abdominální obezitě, podle vzhledu se mluví o typu „jablko“. Mírou zdravotního ohrožení je dnes počet centimetrů obvodu pasu, jenž (podle různých autorů) u žen nemá přesáhnout 80 - 88 cm, u mužů 94 - 102 cm. „Kulaté bříško“ se celkem oprávněně považuje za vážný zdravotní rizikový faktor. Druhý typ obezity je ten, kdy je tuk uložen převážně na hýždích a dolních končetinách. Jde o obezitu zvanou gynoidní nebo také o typ „hruška“. Ženy postižené tímto rozložením tuku si občas stěžují, že i když zůstanou několik měsíců nebo i rok na minimu kalorií a stravují se vysloveně zdravě, tak přesto zhubnou jen v horní polovině těla, zatímco tuk na hýždích, stehnech a případně lýtkách se „ani nehne“. Říkají, že jejich horní polovina těla vypadá hraničně „anorekticky“, zatímco dolní polovina těla i po delší dietě nebo hladovce tvrdošíjně připomíná křivky Věstonické Venuše. Mám v okruhu svých známých několik takových žen, které v zoufalé snaze zbavit se „dolního tuku“ opakovaně podstoupily několik liposukcí. Polovina z nich doznala jakýs takýs trvalý optický efekt, u druhé poloviny se během několika měsíců dostavil původní „optický vzhled“. Ženy s tímto problémem zkoušejí sportovat s kalhotami z igelitu s cílem dosáhnout intenzivního pocení a prohřátí těla od pupku dolů. Některé tvrdí, že to pomáhá. Gynoidní (hruškovité) rozložení tuku může být proti pokusům o redukci velmi odolné.
Co obezita způsobuje. Toto miliónkrát probírané téma lze shrnout výrokem, že nadbytečné kilogramy přímo nebo nepřímo přispívají ke vzniku prakticky všech známých chronických chorob, včetně těch zhoubných.
Jsou tu ještě body, o nichž se moc nemluví. Tím prvním je fakt, že každodenní – a vůbec večerní! - „přejedení“ a průvodní roztažení žaludku i střev vede ke „zvednutí bránice“. To vede ke změně polohy srdce, které bývá u silně obézních lidí i tak na hranici výkonnosti. Srdce se na zvednutou bránici jakoby „příčně položí“ což zhorší průtok krve a schopnost srdce pumpovat krev. Tento stav má svůj název, je to tzv. Römheldův syndrom, na nějž se myslí jen zřídka.Tělo obézních lidí pak vykazuje ještě jednu nepříjemnou tendenci která se všeobecně podceňuje. Nadváha je totiž ve většině případů provázena nadměrným ukládáním tkáňové tekutiny, laicky „vody“, které nemusí být vázáno na nadměrné solení.Vypozoroval jsem, že část (jinak objektivně naprosto zdravých a často mladších) obézních lidí ukládá tkáňovou tekutinu nejen v oblasti dolních, ale i v oblasti horních končetin. Lýtka i kotníky mohou být „štíhlé“ bez jakéhokoli náznaku otoku, paže mohou být od ramene po prsty „pastovitě prosáklé“. Riziko infarktu při popsaných stavech vždy několikanásobně stoupne. Tím je o tomto bodu z hlediska článku řečeno vše.
Faktory vzniku a udržování nadváhy. Ve hře je souhra dědičného sklonu a faktické možnosti kdykoli se dosyta najíst a přejíst. Zboží i jídla je v průmyslových státech dostatek až nadbytek, odborně se mluví o „obezitogenním prostředí“. Objektivní podmínka nadměrného přívodu kalorií je splněna a je dána všem (skoro) stejně. Pak přijde už jen na to, co z toho člověk udělá. A to se řídí subjektivním vztahem k jídlu, který je do značné míry dědičně „dán shora“ a projevuje se jako „velká chuť“ k jídlu.
Otylost, dědičnost, chutě, vůně, dětství. Vliv zděděných stravovacích návyků (nebo zlozvyků) zdá se být prokázán. V té souvislosti se uvažuje o genu obezity, o tzv. OB-genu. Dědičná má být i schopnost organismu reagovat na různé vlastní hormony které mají „intenzitu spalování“ v těle regulovat. Pak je tu ještě „teorie ponderostatu“. Tak jako termostat udržuje předem nastavenou teplotu ledničky nebo ústředního topení, ponderostat má (tvrdošíjně) udržovat dědičně „předem nastavenou“ tělesnou váhu. Každopádně platí, že děti obézních rodičů jsou (většinou) obézní. To bývá i bez vážení a měření jednoduše vidět když se rodina ukáže pohromadě. Faktor dědičnosti je jistě ve hře. Ale podle mého názoru je tu ještě jeden faktor, který není přímou dědičností, ale který děti od rodičů přejímají. Z vyprávění zájemců o hubnutí vyplývá, že je doživotně „pronásleduje“ chuť na ta jídla, která jim rodiče vařili a předkládali v raném dětství. Do podvědomí mimin, batolat a malých dětí se vštípí navíc i pachy a vůně vznikající při vaření. Někde hluboko v mozku a v jeho citovém podvědomí vznikne jakási „sentimentální vzpomínka“ na to, co vařila maminka. Typicky to bývá nedělní řízek nebo vepřová pečínka, ale je tu i vzpomínka na vůni černé kávy, silného sladkého kakaa, čerstvé bábovky, vzpomínka na vůni vánoc, skořice, rumu a spousty vánočního cukroví. A také na pohodu, která při konzumaci „maminčiných dobrot“ panovala. Pokud se tyto podprahové, podvědomé (a později nevědomé) vjemy „spojí“ s účinkem OB-genu, může u dospělého člověka vzniknout výrazná otylost. A nejen to – kombinací jmenovaných faktorů vzniká i doživotní silná duševní závislost na aromatických vysokokalorických („nezdravých“ ) jídlech a jejich vůních. Vzniká tu průvodní pocit, že život bez těchto jídel by částečně nebo úplně ztratil smysl. Ještě k chutím. Zjednodušeně lze říci, že obyvatelé průmyslových států znají z chutí jen slanou, sladkou a „ostrou“. Jemná chuť samotné čerstvě uvařené rýže, brambor nebo ovesné kaše je „moderním“ lidem prakticky neznámá. Do jaké míry obézní lidé „dědí“ i případný výrazný odpor k pohybu je otázkou do diskuse. Podle odborníků se averze k pohybové aktivitě také může (částečně) dědit.
Vliv dědičnosti na vznik obezity anebo na udržení štíhlosti se může uplatnit i „kolektivně“. Je to (doslova) vidět na kdysi chudých národech, jejichž životní úroveň náhle stoupla. Typickým příkladem jsou obyvatelé některých arabských států, kteří se díky naftě a petrodolarům dočkali náhle vzniklého blahobytu. Ruku v ruce s tím až neuvěřitelně rychle ztloustli. Podobný proces probíhá v bohatých oblastech Číny a postihuje hlavně pubertální a prepubertální mladistvé, kteří se ještě před dosažením dospělosti sotva valí. Kdo navzdory poválečnému blahobytu neztloustl, jsou Japonci. Vše nasvědčuje tomu, že se u nich projevuje jakási „kolektivní vloha štíhlosti“.
Individální intenzita látkové výměny a „hormony hladu“. Jsou lidé, kteří snědí kdeco a nepřiberou. Jiní se „podívají na koláč a mají hned kilo navíc“. Tato „nespravedlnost“ je dána individuálním nastavením intenzity látkové výměny, odborně metabolismu. Ve hře jsou hormony a enzymy, což jsou tělesné působky, které zpracování a ukládání jídla regulují. Následuje zkrácený orientační výčet těch hlavních.
- Hormony štítné žlázy odpovídají za celkový obrat látkové výměny jako takové, mají vliv i na (klidovou) tělesnou teplotu nebo naopak na pocity chladu.
- Hormon inzulin reguluje vstup cukru do buněk a jeho zužitkování nebo ukládání. Má vliv na pocit hladu.
- Enzym lipoproteinová lipáza zodpovídá za vstup volných mastných kyselin do tukových buněk.
- Hormon leptin „informuje mozek“ o nasycení, je zodpovědný za pocit sytosti.
- CCK, GLP-1 a PYY, to vše jsou hormony které patří k tzv. signálům sytosti.
- Hormon ghrelin je látka vznikající v žaludeční stěně a je zodpovědná za pocit až nepřekonatelné touhy po jídle. Je to hormon hladu.
Všechny pokusy ovlivnit obezitu jednoduchým dodáním nebo ubráním toho či onoho hormonu nakonec selhaly. Je to dáno mj. i tím, že tkáně některých lidí jsou (vrozeně) odolné proti účinku některých vlastních hormonů. Tím ve hře zůstává onen faktor faktické nevypočitatelnosti chronických chorob a potíží, které nelze ovlivnit jednoduchým přívodem (substitucí) nebo naopak potlačením (inhibicí) toho či onoho objeveného fyziologicky účinného hormonu.
Problematika množství (kvantity) přijímané potravy. Jde o „méně viditelný“ návyk organismu, a tím je každodenní potřeba „pytlovitého roztažení žaludku“. U člověka s nadváhou totiž vznikne pocit úplného nasycení, až když nervová zakončení umístěná v žaludeční stěně do mozku (prostřednictvím různých hormonů sytosti) vyšlou signál, že žaludeční stěna dosáhla „uspokojivého“, individuálně nastaveného napětí, jdoucího ovšem převážně ruku v ruce s každodenním přejedením. Pojem „tělesné uspokojení“ je namístě a není nijak přehnaný. Potřeba nadměrného přívodu kalorií je mimo jiné spojena s pocitem tělesného uspokojení a s pocitem „odměny“.
Tento pocit se stará o to, aby se duše i tělo uklidnilo až při subjektivním pocitu nasycení, k němuž u lidí s nadváhou dochází až po faktickém přejedení. To lidé často omlouvají existencí nějaké nemoci. Ta je však ve hře jen u menšiny obézních. Jde například o sníženou funkci štítné žlázy a žláz řídících produkci pohlavních hormonů, dále o morbus Cushing a o chorobnou „nevnímavost“ těla vůči vlastnímu inzulinu a hormonům upravujícím látkovou výměnu. Svou roli hrají i dlouhodobě užívané léky jako antidepresiva nebo hormonální antikoncepce apod. Nicméně role léků a nemocí se může uplatnit jen za podmínky, že nadměrný přísun kalorií způsobený – ať již z jakéhokoli důvodu - zvýšenou chutí k jídlu je možný a že pokračuje. Během obou světových válek, kdy byl nadměrný přísun kalorií nemožný, civilizační choroby ustoupily až vymizely. Koncem druhé světové války nemoci jako cukrovka a vysoký krevní tlak prakticky vymizely, „žlučové kameny a slepáky“ se prakticky neoperovaly. Faktické fyzikální omezení kalorického příjmu má za následek redukci váhy bez ohledu na průvodní nemoci, užívané léky a jiné okolnosti.
Jídlo je podceňovaná droga. Jídlo patří společně se sportem a se sexem k několika málo tělesným rozkoším, při po nichž se tělo cítí „uspokojené“ a kdy se vyplavují tzv. hormony štěstí (endorfiny). Při sportu se kalorie „spalují“, ale sex je navzdory rozšířeným představám spíše kaloricky neutrální a nijak moc se při něm nehubne. Může to být tak trochu naopak. Kdo svou nadváhu a zvýšenou chuť k jídlu výrazně sníží, tomu se většinou zvýší chuť k milování. Člověk s nadváhou, který se chce více milovat, ten by měl méně jíst a více sportovat. Že jsou laskominy skutečnou drogou, o tom svědčí výsledky jedné britské ankety. Otázka položená mnoha tisícům lidí zněla, zda by jako rozkoši dali přednost líbání nebo čokoládě. Jednoznačně vyhrála čokoláda.
Tak či onak, lidé s nadváhou se vyznačují sklonem k příjmu slaných, sladkých, aromatických a vysokokokalorických jídel. Zde lze heslovitě jmenovat živočišné produkty jako tuky a maso, dále sůl, cukr, ostré koření, kofein a alkohol, k čemuž přistupuje nezdravá úprava jako smažení, pražení, grilování. Kdo je na takovou stravu, její vůně a chuťové kombinace zvyklý, pro toho je představa (případně zdravotně vynuceného) přechodu na „zdravou neslanou nemastnou stravu“ doslovným hororem. Trefně to vystihuje historka, kterou vyprávěla čtyřicetiletá štíhlá žena, snažící se „zdravě vařit“ svému obéznímu pětašedesátiletému otci. On se jí před obědem vždy zeptal „...a bude to dnes zdravé nebo dobré?“. Roli chuťových reflexů obézních lidí nelze lépe vyjádřit.
Odtučňovací anamnéza, pojmenovat věci pravým jménem. S pomocí oboustranně nahlas vyslovené nahé pravdy se má zjistit, jakým způsobem je dotyčný na jídle závislý, kdy jí, jak jí, jak rychle hltá, jestli přijímá dost tekutin či zda pravidelně požívá alkohol!!! Pravidelná dvojka vína před spaním je z mého hlediska mor jak pro obezitu tak obecně pro zdraví. Vedlejší negativní účinky každodenního pravidelného – i malého – množství alkoholu převažují nad jeho občasným „nejistým pozitivním“ účinkem. Je to spolehlivě dokázáno zrovna jako nemalé riziko návyku a plíživého vzniku skutečného alkoholismu. Je dobré zjistit potřebuje-li dotyčný jednou denně spořádat najednou velké množství jídla aby dosáhl konečného pocitu nasycení a také kdy se to děje, zda navečer apod. Snažit se z adepta hubnutí dostat, má-li doma tajné úkryty laskomin které si případně sám zakázal. Je to věc mnohem častější než se myslí. I vzdělaní a leckdy vysoce postavení lidé jsou v tomto smyslu leckdy doslova dětinští. Stydí se za „drogu jídlo“ před svou rodinou i spolupracovníky a krmí se tajně na chodbě, v předsíni a v různých zákoutích. V některých případech jde doslovně o průběžné mírnění „abstinenčních příznaků“ když dotyčným klesne hladina krevního cukru a krevních tuků pod jejich „osobní minimum“. Je dobré zmínit, že jídlo má na rozdíl od skutečných drog jeden háček. Nelze ho totiž na rozdíl od alkoholu a skutečných drog ze života zcela vyloučit. Jídlo je droga, která se musí v rámci přežití užívat stále ale s mírou. A užívat drogu s mírou je nesrovnatelně těžší než se jí kompletně vyhnout. Tuto úvahu je dobré doplnit varováním před chorobným hubnutím, před tzv. anorexií. Několik upřímných vět na toto nevděčné téma může adepta redukce váhy „ochránit před naprogramováním mozku“ na možnou pozdější patologickou hubenost. Nezapomenout zeptat se na stravovací (zlo)zvyky a možnou obezitu životního partnera. Pokud se v rodině vyskytuje osoba která večer pravidelně vaří, pak je naděje na nekomplikované zhubnutí omezená. Důležitým bodem je zjistit, proč se dotyčný (k odborně vedené) odtučňovací kůře vůbec rozhodl, co bylo tou poslední kapkou, kolikrát a proč to v rámci jo-jo-efektu dříve neklaplo, co bylo vyvolávajícím momentem pro opětné přejídání a co na to životní partner nebo rodina. Případný dotazník s rozumně formulovanými ale otevřenými otázkami „na tělo“ v tomto směru může pomoci
Odříkání, odvykání, psychika. Jak už bylo řečeno, hlavní faktory udržující nadváhu jsou dva. Je to chuť na „nezdravá kalorická jídla“ a pak je tu potřeba spořádat těchto jídel určité minimální (ale průběžně nadměrné) množství vedoucí k nasycení dokud vnitřní hlas neřekne „pro dnešek dost“. Malér je dále v tom, že se pocit nasycení dostaví převážně večer, kdy povolí stres, na vaření je nálada a na jídlo je klid. Mezi šestou a devátou večer se pak vaří a jí, lhostejno zda ve vybraném lokálu nebo doma. Takto se stravuje i mnoho štíhlých lidí, kteří přesto zůstávají štíhlými. Genetika dělá svoje. Pro lidi s nadváhou je ovšem večerní rituál vaření, dojídání se a případné „noční plundrování ledničky“ doslova osudným zlozvykem. K nadměrnému množství a nevhodnému složení jídla tak přistupuje i faktor nevhodného načasování stravování. Kdo chce zhubnout, ten se musí vyrovnat jak s nižším množstvím tak s jinou respektive s „jinak chutnající“ stravou. Třetí „pohromou“ je nutnost skončit s příjmem kalorií před pátou odpoledne a vzdát se večerního rituálu přípravy jídla a jeho pohodové konzumace. Kdo chce nebo musí současně přestat s alkoholem a nikotinem nebo dokonce i s kofeinem, ten má o několik psychických problémů navíc. Proces hubnutí pak jde paralelně tělem i duší a bývá vnímán jako rána boží a ochuzení o něco podstatného, co dělalo život příjemným. Nejeden nadváhou existenčně ohrožený pacient mi na rovinu řekl, že „dobré“ jídlo, kafíčko, cigaretka a dvě deci vínka před spaním činily život pěkným a že bez těchto radovánek pobyt na světě vezdejším hraničně pro něj už nebude mít smysl. Principiální přechod od nezdravého
vysokokalorického na zdravé nízkokalorické stravování není jen přechod, ale doslova „duševní přerod“. Chvílemi více trpí tělo, jindy duše, ale celková míra subjektivního „utrpení“ je srovnatelná s radikální odvykací kůrou u alkoholismu či drogových závislostí. K tomu všemu přistupuje i jistý společenský problém. Ten spočívá v tom, že okolí dotyčného láká aby si „dal něco pořádného, ať s tou dietou neblázní, ať je normální, ať si přiťukne a večeří jako dřív“ a podobně. Muži zde trpí o něco více než ženy. Zdravé diety a zeleninové saláty pojídané před drsnými kumpány anebo ironickými spolupracovníky mohou pro muže představovat nemalý duševní problém. Redukce váhy tak občas přestává být záležitostí boje sama se sebou. Stává se tak trochu i bojem s více či méně nechápavým okolím a kromě železné vnitřní disciplíny vyžaduje i jistou schopnost „společenské sebeobrany“.
Motivace shodit kila. Když to s hubnutím klapne, bývá štíhlý dietář odměněn poznámkami že mu to sluší, že vypadá dobře, že už to mělo být dávno apod. Slovní ocenění viditelného zlepšení vzhledu může být pro další život dotyčného ohromnou motivací zůstat štíhlým. Nicméně o motivaci není až taková nouze. Dnešní doba vyvíjí na lidi ohromný tlak aby zůstali štíhlí a tím pádem „sexy“. To je silná motivace. Na druhé straně nabízí potravinářský průmysl slané i sladké pokušení všeho druhu. Lidé kolísají mezi touhou zůstat (za cenu „věčné diety“) sexy štíhlí a současnou silnou tendencí dopřát si denně běžně dostupnou rozkoš, kterou je vydatné aromatické jídlo, sladkosti, alkohol, kofein. Touha po sexy-štíhlosti může „přestřelit“ a vést k chorobnému odmítání jídla, k tzv. anorexii, která až v 17% až 20% případů končívá smrtelně. Jako všude i zde platí pravidlo, že „všeho moc – škodí“, každý extrém je špatný. Vyhráno má ten, pro koho jídlo ztratí onu nekonečnou vnitřní přitažlivost a dojem odměny a jakési náhradní rozkoše. „Vyhraný boj sama se sebou“ pozná dotyčný jednoduše tak, že se může kolem osmé večer klidně dívat na „krmící se soustolovníky“, ať již na spolupracovníky v rámci firemního rautu anebo doma na rodinné příslušníky. Vítězem je ten, komu vůně jídla přestane vyvolávat sbíhání slin v ústech a kdo je schopen nezúčastněným až znuděným pohledem se dívat na vystavená vonící lákadla, jimž dříve nemohl odolat.Tomu se říká přeladění, německy Umstimmung. Je to přehození psychologické vnitřní výhybky na jinou, na zdravou kolej, na které je pak skutečná šance dlouhodobě zůstat.
Jak moc u hubnutí trpět. Cena za „definitivní změnu vztahu k jídlu“ není malá a odříkání bolí, určitě duševně, někdy i tělesně. Osobně nesouhlasím s tvrzením, že zhubnout se dá bez trápení apod. Není to pravda. Kdo se drží pravidla „ani sousto po páté“, ten musí překonat něco jako hladovou periodu do usnutí, případně až do snídaně následujícího dne. Že odříkání stravy není příjemné dokládají i typické výroky dietářů typu „bože, až já zhubnu, já se zase najím!“. Kdo má tento vztah k hubnutí, ten později většinou zase přibere. Opět zdůrazňuji, že jídlo je pro lidi s nadváhou skutečná droga. Před mnoha lety uskutečnili psychologové pokus, jenž měl dokázat nebo vyvrátit tvrzení, že otylí lidé ve skutečnosti toho mnoho nesnědí. Ve dvou od sebe oddělených sálech shromáždili stejné množství lidí, štíhlých a otylých. Záminkou ke svolání a k účasti bylo řešení nějakého smyšleného komerčního problému. Faktickým smyslem věci bylo zjistit, která skupina toho za osm hodin smyšlené soutěže sní více, zda štíhlí nebo otylí. V obou místnostech bylo k disposici velké, ale jinak přesně odměřené množství vybraných výborných teplých i studených jídel a laskomin. Po uplynutí lhůty se zjistilo, že v místnosti kde byli štíhlí zůstala polovina jídla nedotčená. V místnosti otylých bylo vše snězeno, na stolech doslova „uklizeno“.
Jo-Jo-efekt. Ten do nemalé míry souvisí s duševním zpracováním vnitřně naordinovaného odříkání jídla. Plánované hubnutí je provázeno těžkým vnitřním bojem na motto „být nebo jíst“. Po nějaké době omezení příjmu obvyklého množství potravy se dostaví nejen pocit „vlčího hladu“, ale i mlsnosti, sebelítosti a lítosti nad ztrátou milovaného denního rituálu, který byl po léta „odměnou“ za všední den. Pocit hraničně neovladatelného hladu a sebelítosti se někdy dostaví dříve než viditelný výsledek té či oné diety nebo hladovky. Mozkem se začnou honit pochybnosti o smyslu diety. Nějakou dobu se člověk sám přesvědčuje, že to sebetrýznění smysl má. Vnitřní napětí, hlad a případný „vztek na osud“ jsou po nějakou dobu v rovnováze. Pak se v člověku „strádajícímu na 1500 kaloriích“ něco zlomí, převládne beznaděj a on si řekne „stejně to k ničemu není, takhle už ze života nemám vůbec nic, ani tu radost z jídla“ nebo podobně. A zase začne nadměrně jíst jako dřív. Přechod, respektive návrat k původnímu stravovacímu „vysokokalorickému normálu“, bývá někdy provázen těžkými výčitkami a sebeobviňováním ze slabosti apod. Když takové duševní rozpoložení trvá měsíce nebo roky, může vést ke skutečné duševní chorobě nebo se podepíše na nějakém orgánovém systému, typicky formou žaludečních vředů. Tělesně bolestivé pokusy o zhubnutí střídané následnými duševně trýznivými návraty k výchozí nadváze ničí tělo i duši. Otylí lidé smíření se svou nadváhou a hýřící humorem jsou na tom zdravotně o něco lépe než lidé žijící v opakovaném jo-jo-efektu provázeném výčitkami. Jedna plošná studie zkoumající faktické zdraví populace přinesla zajímavý výsledek. Fakticky nejzdravější jsou lidé s lehkou nadváhou a průměrnou délkou spánku kolem devíti hodin denně.
Redukční koktaily z plechovky. Chemický průmysl jich v posledních desetiletích vrhl na trh několik desítek. V pravidelných intervalech se objevují nové. Přípravky jsou nabízeny většinou formou prášku s minimálním obsahem kalorií, který se rozpustí ve vodě nebo nějaké doporučené tekutině a pak se pije. Má částečně nebo (přechodně) úplně nahradit běžnou stravu, zahnat pocit hladu a současně nahrazovat látky, které vynecháním normální stravy tělu chybí. Tento pokus o rychlé navození redukce váhy může mít zpočátku jistý efekt. Nicméně adeptovi hubnutí jde o trvalou (sexy) štíhlost. K té „dieta z plechovky“ pomůže jen v tom případě, když si s pomocí pravidelně užívaného „hubnoucího koktailu“ uvědomí, že žít lze i bez řízků, pečínky, tlačenky, bábovek, koblih a čokolády a že mu vůně a pohled na tyto potraviny „nic neříká“. Pokud člověk po skončení koktailové kůry přejde na „zdravou“ stravu v rozsahu 1500 – 1700 kalorií denně, pak má vyhráno a může říci, že mu „chemie z plechovky“ skutečně pomohla. Pokud ovšem koktailovou dietu ukončí pro neovladatelnou chuť na „pořádné jídlo“, pak se převážně dostane na výchozí (nad)váhu a někdy i nad ní. To vše bývá občas doprovázeno výčitkami, sebeobviňováním, pocitem prohraného vnitřního boje, vztekem na sebe, na vlastní slabost i na život jako takový a může vyústit i ve skutečnou depresi.
Léky na hubnutí, anorektika. K tomuto bodu se úmyslně detailně nevyjadřuji. Léky i názory na jejich účinky a vedlejší účinky se vyvíjejí tak rychle, že cokoli tu dnes napíši, může být zítra špatné nebo dokonce škodlivé. Předepisování chemických léků na hubnutí (antiobezitik) by mělo být přísně individuální záležitostí a mělo by následovat výlučně z rukou lékaře, který pacienta nějakou dobu zná. V době vzniku těchto řádků lékaři ordinují dvě antiobezitika, a to sibutramin nebo orlistat. „Pomocnými“ léky jsou antidepresiva sertralin a fluoxetin a antidiabetikum exenatid.
Chirurgické zákroky proti obezitě. Jejich několik druhů , převážně jsou známé pod souhrnným názvem „podvaz žaludku“ nebo žaludeční bandáž. Provádějí se u lidí s chorobnou obezitou (BMI nad 35-40), tedy s několika desítkami kilogramů nadváhy. V žádném případě se nejedná o samospasitelné postupy, které všechny operované, ale jinak nepoučitelné jedlíky ochrání před novým ztloustnutím. Operativní zákrok u části pacientů selže a ti do pěti až deseti let po operaci zase přiberou. Jinými slovy – část operovaných chorobně (patologicky) otylých lidí zase podlehne svodům drogy, které se říká jídlo.
Komu pomohou léky nebo operace. Chemické léky (anorektika) a chirurgické zákroky jsou vyhrazeny jen menšině obézních pacientů. Jde o lidi s chorobně vysokou nadváhou nebo s nemocemi, u nichž je redukce váhy záležitostí života a smrti. Naprostá většina „průměrně“ obézních lidí je odkázána na – suše řečeno - změnu stravovacích návyků, srozumitelně na redukční na dietu se všemi doprovodnými psychickými problémy. Změna stravování a stejné problémy však čekají i na ty jedince, kteří anorektika od lékaře dostali nebo byli operováni. I v jejich „mozcích“ musí nakonec dojít k zásadní vnitřní změně vztahu k jídlu. Tato změna musí spočívat v pocitu, že jídlo není ani odměna ani rozkoš a že denních 1600 až 1900 doživotních denních kalorií nejsou trestem božím.
Jak zhubnout – různá doporučení.
Některá doporučení budou podrobnější, jiná kratší, protože o dietách a hubnutí se píše neustále a zasvěcené objektivní informace jsou dostupné v tištěné formě jako časopisy a knihy a také jsou na webu. Kdo to s hubnutím myslí vážně, ten se o posledním trendu dozví prakticky všechno, díky internetu i v noci.
Co nejíst. Každopádně nejíst knedlovepřozelo, obecně omáčky, maso grilované, smažené a pražené na sádle. Vynechat vše co chutná sladce včetně umělých sladidel, u nichž se v poslední době uvažuje o jejich nepřímém či přímém rakovinotvorném vlivu. Vynechat smetanu, šlehačku a tučné sýry. Když šunku, tak libovou bez tučného okraje a pokud možno drůbeží.
Co jíst. Je to věčná písnička – vlákninu, zeleninu, ovoce, zeleninové saláty, rýži, rostlinné oleje, mediteránní stravu, dělenou stravu, tmavé pečivo. Detailní doporučení zdravé stravy jsou doslova všudypřítomná v elektronické i tištěné podobě. Kdyby se jimi lidé řídili tak často jak se knihy a časopisy o zdravé stravě tisknou, část nemocnic by mohla zavřít.
Jak mnoho jíst. Zkusit zpočátku vyžít s 1500 kaloriemi denně, dlouhodobě pak vyjít s příjmem kolem 1700 kalorií denně. Jsou na to tabulky, knihy a návody všeho druhu, podrobně nepopisuji.
Jak často a kdy jíst. V tomto bodu proti sobě stojí dva názory. Převažuje doporučení, že zamýšlené nebo jakkoli „dovolené“ množství denních kalorií se má rozdělit na pět až šest nebo dokonce osm malých porcí a že se má něco malého vždy po dvou hodinách „polknout“. Proti tomu stojí názor, že je lepší povolený denní příjem rozdělit do tří hlavních porcí. Moje osobní zkušenost je ta, že pokud dotyčný zůstane (i s nápoji!) u oněch denních 1500 kalorií, může si je sníst do velké míry jak chce s tím, že s jídlem skončí odpoledne „o páté“. Podmínkou je nepřekročit ty kalorie a sedmnáctou hodinu. Hlad je velký a mlsota silná, ve hře je doslova boj s abstinenčními příznaky. Ve Švýcarsku se dietáři za mastný denní poplatek nechávají na tři týdny zavřít do vybraného vězení, kde víc jak domluvené množství kalorií nedostanou a něco si tajně přikoupit v okolí není kde. Možná to zní jako recese, ale tak zcela od věci to není.
Přesné vážení, co blokuje hubnutí. Přesná váha odhalí jak malé okem nepostřehnutelné ale jinak motivující úspěchy, tak i malé prohřešky. Pomocí váhy se stogramovou citlivostí lze zjistit, že adept hubnutí „tají dietní prohřešek“. Přesné vážení prozradí, že hubnutí zablokuje i jedna „výjimečná“ sklenka vína nebo i slazené černé kafe, pokud si toto dlouhodobě disciplinovaný klient předtím po měsíce nedopřál. Pozná se to tak, že na rozdíl od pravidelného úbytku o 100-200 gramů za individuálně dlouhou časovou jednotku najednou „zůstane stát“ nebo pár gramů přibere. Je radost vidět lidi jak se červenají, když se to z nich po zvážení přátelsky, ale nekompromisně páčí. A ještě něco – nedávno tiskem proběhla zpráva, že se netloustne jenom po kokakole, ale i po údajně „dietních“ pomerančových a vitaminových džusech. Prý snad ještě více než po kokakole.
Pohyb a sport. K tomu mají skoro všichni lidé s nadváhou menší nebo větší odpor. Ten je částečně vrozený, částečně je podmíněn tím že se stydí za viditelnou nadváhu, částečně je působen případnými bolestmi vznikajícími při pohybu v přetížených kloubech. Vzniká tak bludný kruh jehož výsledkem je faktická nepohyblivost podporující nadváhu. Ne všichni se ale stydí, jsou i výjimky. V blízkosti mého bydliště žije velmi otylá žena, která při svých stošedesáti centimetrech nebude mít pod stotřicet kilo. Rozhodla se s tím „za každou cenu“ něco udělat. Pořídila si robustní horské kolo s menším rámem a denně jezdí s hlasitým funěním do místního táhlého kopce, i několikrát po sobě. Že na tom kole vypadá (mírně řečeno) zvláštně není třeba zdůrazňovat. Nicméně reakce místního obyvatelstva překvapivě příznivá.Tato žena patří k lidem, u nichž ozdravný proces probíhá prvotně mozkem. Myšlenky v její hlavě odnedávna evidentně běží „nějakým jiným kanálem“, žena se snaží o celkové přeladění. To je potom klika. Některé sporty jsou méně vhodné. Stopadesátikilovým adeptům hubnutí není radno doporučovat běhání a vůbec ne skákání na švihadle, jak doporučuje shora uvedená obezitologická kniha. Klouby silně obézních lidí trpí již při chůzi. Obecně je vhodná jízda na kole, běžky a plavání, tedy sporty, při nichž je vyloučeno přímé působení zemské přitažlivosti formou případných nárazů na klouby. Denní nebo obdenní pohyb by se měl stát něčím tak samozřejmým jako například čištění zubů. Měl by vzniknout pocit, že když se (obden) neodjede nějakých těch 20 kilometrů na kole nebo nevyfuní pořádný kopec, tak něco není v pořádku. Pocit „hlubokého odporu k pohybu“ by měl ustoupit hluboké vnitřní potřebě hýbat se. Ne jídlo, ale pohyb, zadýchání, zapocení a následná šťastná únava by se měla stát drogou. Ale to děje spíše zřídka. Proti zdravému pohybovému a stravovacímu režimu jsou velmi „odolní“ i obézní kravatoví manažeři a podnikatelé. Ti mají pocit, že kdyby ze svého diářem a termíny pevně daného dne „vystřihli“ jednu nebo dvě hodiny na sport, že by se jejich svět či podnik zhroutil. Mnoho lidí se během života samo vmanévruje do zcela zbytečné každodenní a celodenní hektiky. S pomocí vnitřně naordinovaného a uměle udržovaného pocitu zaneprázdněnosti se ospravedlní nechuť k pohybu. Celodenní hektika vede navíc k jistému potlačení hladu přes den. Večer (profesní) napětí opadne a dotyčný si řekne „pro dnešek dost“. Hned na to se dostaví ona „opravdová chuť na něco pořádného“. Důsledkem je vydatná firemní večeře v kruhu spolupracovníků nebo pohodové vysokokalorické posezení v kruhu rodinných příslušníků. Jinými slovy jde o každodenní kalorickou bombu přijatou nějak kolem a po sedmé večer, která jde rovnou do tělesných tukových zásob. Na tyto chvíle se mnoho lidí těší jako na odměnu za příšerně stresující den. A přesně to je pak ten každodenní podvečerní vysokokalorický hřebík do rakve. Adeptovi hubnutí - po předchozí důkladné analýze jeho osobních zlozvyků - je třeba tento stereotyp rozumnými slovy vysvětlit a přijatelným způsobem mu to rozmluvit.
Ušní akupunktura. Tato nenápadná a neškodná metoda může docela pomoci. Jak při odvykání kouření, tak při „odvykání přejídání“. Do jaké míry působí nabodnutí aktivních bodů na uchu a do jaké míry tu účinkuje tiché posezení člověka soustředícího se v té chvíli jen na sebe, to se nedá odhadnout. Ne všichni na tuto metodu reagují, část ale určitě.
Baňkování, lymfomasáž. Posazení skleněných akupunturních baněk na namazaná záda někdy vede k něčemu, co by se dalo nazvat jako „zrychlená látková výměna“. Ustoupí zácpa, zažívací trakt se čistí, přijde „chuť na zdravé potraviny“ apod. Lymfomasáž otevře lymfatické cesty a usnadní odtok tkáňové tekutiny („vody“). Ještě ke tkáňové tekutině. Pokud člověk s váhou nad sto kilo ztratí dvě tři kila tělesné váhy, jde o redukci nikoli tuku, ale úbytek tkáňové tekutiny – lymfy. Když dotyčný toto zdánlivě nevýznamné „kosmetické“ snížení váhy udrží, moc si pomůže. Celkově se pak daří mnohem lépe, přestože množství nadbytečného tuku se nezměnilo. Ztráta uložených tkáňových tekutin a i malé zmenšení otoků má pro zdraví velký význam.
Impulzy odjinud. Německá veřejnoprávní televize přinesla reportáž o jednom lékaři, jenž začal obezitu léčit neobvyklou „vysokokalorickou“ dietou. Doktor povolí svým ovečkám 2700 kalorií denně. Poslední kalorie se ale do těla nesmí dostat později než po páté večer. Zato je povolen dokonce i kousek čokolády nebo jedna zmrzlina pro nevyléčitelné sladkomily. Doporučuje jíst pouze třikrát za den, naposledy kolem páté večer. „Zákazníci“ tohoto mnichovského dietologa musí chodit všude pěšky. Podle filmových záběrů jeho několika úspěšných klientů má toto pojetí hubnutí až neuvěřitelný úspěch. Těžko říci, do jaké míry jsou výsledky trvalé a zda lze reportáži plně věřit. Určitě jde o zajímavý podnět.
Taktika „menšího zla“, co ze zkušenosti občas proti nadváze pomohlo. Patří sem preparáty ze sušeného ovoce a podobné, které po spolknutí v žaludku nabobtnají, „strhnou s sebou střevní tuky“ a odejdou konečníkem chemicky nezměněny. Přípravky přispějí k pocitu falešné sytosti a k včasnému roztažení žaludku které „hladovému“ mozku signalizuje, že se s jídlem může přestat. Proces hubnutí se dá nastartovat i tzv. „čištěním střev“ pomocí několikadenních průjmů vyvolaných práškovým peroxydem hořčíku, jinak německým v lékárně volně dostupným preparátem Ozovit. Někteří lidé zareagovali příznivě i na několikadenní či několikatýdenní hladovku pod lékařským dohledem, což je většinou věc komplikovaná a nelevná. Jiní úspěšně zhubli po dělené stravě. Dietním extrémem - ale ne neúspěšným – je dieta podle F. X. Mayra, při níž se po několik týdnů jí denně jen několik suchých housek zapíjených minerálkou a mlékem. Výsledky – potvrzené občas až neuvěřitelnými fotkami – mohou překvapit. Touto dietou se někdy „nastartuje“ něco co by se dalo nazvat jako „zkrásnění“. A ještě jeden podnět, jak „ošálit“ mlsný jazyk a prázdný žaludek, jehož stěny se „bolestivě třou o sebe“ a prostřednictvím různých hormonů volají po naplnění. Mnoho jedlíků potřebuje „ukojit“ chuť a mlsotu a současně i dostatečným množstvím potravy roztáhnout žaludeční stěny až do individuálního pocitu sytosti. Zde jeden tip. Jedno z jídel – v krajním případě dokonce i večeři – lze nahradit topinkami bez tuku (z toustovače) potřenými česnekem. Ideální je zapíjet je vychlazeným kyselým mlékem. Česnek je nejen značně zdravý. V kombinaci s lehce opraženým chlebem totiž imituje chuť masa a nahradí chuť ostrého, která se vyskytuje běžně jen v okořeněných pečených/smažených bílkovinách. Některým lidem tyto rady pomohly.
Jak shodit kila – ještě jednou souhrnný přehled doporučení a impulsů v krátkých bodech.
- Napít se po ránu pořádně nějaké zdravé nekalorické tekutiny, alespoň půl litru skoro najednou a úmyslně se pokusit dosáhnout hraničně sytícího roztažení žaludku, byť i jen na několik minut.
- Vydatně ale kvalitativně zdravě snídat.
- Nemazat nic na chleba. Všechny potraviny, které se mažou, doma vůbec nepřechovávat. Všechno „mazlavé“ obsahuje tuk, který se po spolknutí ukládá rovnou pod kůži. To platí i pro tzv. „umělé zdravé tuky“, které se dle posledních studií ukázaly jako ne úplně neškodné.
- Vysokokalorické potraviny, tučné uzeniny, alkohol a jakékoli sladkosti doma preventivně vůbec nemít. To pomůže i při odvykání kouření a pití.
- Nejíst „do foroty“ s pocitem, že je dobré se tady a teď a přejíst se s vědomím, že to v příštích hodinách nebude z nějakých důvodů možné.
- Překonat denní a hlavně večerní záchvaty hladu a mlsoty s vědomím, že bez jistého minimálního přemáhání a sebeovládání to přece jen nejde. Nejen pro krásu ale i pro normováhu se musí tak trochu „trpět“, minimálně od 17 hodin do usnutí.
- Po každém jídle si vyčistit zuby. Je to důležité, jakkoli zní toto „terapeutické doporučení“ banálně. Po jídle zůstávají v ústech nejen zbytky jídla které se rozkládají a ničí zuby. V ústech zůstává mj. i pachuť, vůbec po ostrém nebo po sladkém, každopádně nějaká chuť, která na „drogu jídlo“ ještě dlouho po jeho příjmu upomíná. Krátké čištění zubů po každém jídle (měkkým kartáčkem!) vnese do ústní dutiny „neutrální pocit“ jenž jedlíkovi usnadní na jídlo zapomenout.
- Nekombinovat uhlohydráty/sacharidy s bílkovinami. Povolit si kombinaci zeleniny s masem nebo zeleninu s brambory nebo chlebem. Je to princip dělené stravy a má něco do sebe, podrobnosti o ní jsou běžně dostupné na webu a v tištěné podobě.
- Snažit se „doživotně“ smířit s celkovým kalorickým příjmem kolem 1600-1900 kalorií denně rozdělených na přijatelný rozumný počet denních dávek, jenž může být značně individuální.
- Zvýšit příjem kysaných mléčných produktů, nejlépe s nějakým druhem neslazených křupavých celozrnných „vloček“.
- Nahradit chuťové touhy po mase a po ostrém jídle kombinací nějaké “zdravé potraviny” s česnekem či cibulí. Zde pozor na doznívající pachuť v ústech, volající po sladké tečce v podobě čokolády apod. Pokud česnek nebo cibule výrazně zvyšují chuť k jídlu touhu po sladkém, tak toho raději nechat. Naslouchat tělu a svým hříšným chuťovým buňkám, je-li toho člověk schopen.
- Snažit se vyloučit nejen sladké, ale zcela „zapomenout sladkou chuť“ jako takovou. Tento krok je doslova spojen s životním přerodem. S koncem přísunu sladkostí a sladké chuti v ústech se pro mnoho (i štíhlých) lidí hroutí svět.
- Obecně je radno (navždy) přejít na „zdravé potraviny“ bez uzenin s velkým množstvím nesladkého ovoce, zeleniny a vláknin tak jak se na tom v jádru shodují všichni dietologové. - Kvantitativně však nekompromisně zůstat v rámci oněch zhruba 1600 -1900 kalorií na den.
- Vůbec doma nemít „zakázané“ nezdravé potraviny. Tím je myšleno máslo a pomazánky, majonézu, mazlavé tavené sýry, tučné uzené maso, tlačenku, čokoládu, sladké sušenky, bábovky, koblihy, alkohol v jakékoli formě, kokakolu, sladké sirupy do vody, instantní rozpustné kakao apod.
- Jeden den do týdne se postit. Pokusit se zůstat 24 hodin jen na tekutinách nebo nejvýše na bílém jogurtu s ovocem. Má to blahodárný vliv, čistí střeva a šetří kapsu. Pokud má člověk cukrovku, pak se samozřejmě nepostit. Při nejistotě věc prokonzultovat se svým lékařem.
- Denně držet „pauzu bez jídla“ na alespoň 12 hodin, což znamená nejíst mezi šestou večer a šestou ráno. Většinou to stačí. Kdo z obézních lidí vydrží a překoná záchvat hladu (a večerní mlsoty) před usnutím, ten má napůl vyhráno. Část přijatých živin se během této pauzy „spálí“, krev se „vyčeří“ a s ní i mysl. (I zde pozor na diabetes.)
- Určitě stojí za to zkusit 2 x – 3 x do měsíce ušní akupunkturu.
- Zkusit jet jednou do roka na delší (alespoň třítýdenní) dovolenou někam, kde je buď velké horko nebo velká zima. Tam se věnovat nějaké extrémní tělesné činnosti která člověka bytostně baví. Může se jednat o pobyt na poušti nebo o běžkování v Grónsku, výstup na Kilimandžáro, každodenní potápění v moři a podobně. Míněny jsou činnosti provázené intenzivní tělesnou námahou až k pocitu podvečerního tělesného, ale spokojeného, euforického vyčerpání, v němž zanikne pocit chuti k jídlu a dojde k pocitu „nezájmu o jídlo“. Přitom - někdy dokonce proti očekávání „meditujícího klienta“ - vznikne pocit, že rozkoš kterou přináší příjem potravy, je za daných nevšedních podmínek ztrátou času. Tukem zanesené obézní tělo – a především jeho na chuťovkách závislý mozek - si svým způsobem „vzpomene“, že den může být krásný i bez přejídání a bez jídla vůbec a že to, co člověk doma denně snědl, bylo faktickým přejídáním. Pokud během takového masochistického výletu dotyčný ztratí 5% nebo dokonce 10% „předdovolenkové“ výchozí váhy, má z 50% vyhráno. Řečeno ležérněji, po zhubnutí toužící jedinec má rozumným způsobem zkusit jídlo si “cíleně znevážit“. Kristus určitě nebyl tlouštík a přesto prý šel dobrovolně na 40 dní do pouště aby meditoval a očistil duši i tělo. Shodou okolností je 40 dnů ta doba, po níž lidé bez větší újmy přežijí bez jídla dobrovolnou, úmyslně plánovanou, (bezpodmínečně odborně sledovanou) na zdraví zaměřenou hladovku, po níž má následovat lékařsky sledovaný pomalý přechod na normální (zdravou) stravu.
Pár slov na závěr. Kdo chce trvale zhubnout, ten by se měl snažit o následující body:
- zbavit se trvalé chuti na jídlo jako takové
- zbavit se chuti na ostré, slané a hlavně na sladké
- zbavit se myšlenek na jídlo a na vaření
- přestat považovat jídlo za odměnu
- přestat vnitřně reagovat na vůně jídla
- najít si náhradní „nekalorickou zdravou drogu“, typicky sport
- zvýšit kalorický výdej i zdánlivými maličkostmi jako nepoužívat výtahy či eskalátory a chodit malé vzdálenosti zásadně pěšky
Tak nějak bych popsal problematiku hubnutí jak ji znám ze zkušenosti.