Sny a realita, mozková aktivita, denní snění, průběh času ve snu.
Vztah snů k realitě zaměstnává lidstvo od nepaměti. Některé sny vešly do historie. Známý je starozákonní sen Josefův, kterému se v Egyptě zdálo o sedmi úrodných a sedmi neúrodných letech. Indiáni (typicky Siouxové) v Severní Americe přikládali velký význam snům svých šamanů. Názory na vztah snů k realitě jsou rozporné. Část laiků a část odborníků si myslí, že sny mají vztah k prožitému, část lidí to naopak popírá. Dalším rozporem v úvahách o snech je existence snů i u zvířat. Ta někdy ve spánku dělají pohyby jako na lovu a k tomu vyluzují příslušné zvuky. Jsou to jejich „snové vzpomínky“ na lov? To je otázka do pranice, zvláště když se zjistilo, že podobné snové aktivity vykazují zvířata, která jsou po léta nebo odjakživa invalidní. O významu snů existují celé knihy prošpikované těžko vyslovitelnými psychologickými pojmy, vzpomeňme jen na Sigmunda Freuda.
Rozpory jsou i mezi vědci, kteří své hypotézy čas od času „opravují“. Tak třeba ohledně názoru, že sny se vyskytují jenom v tzv. REM-fázi provázené rychlým kmitáním očí. Poslední dobou se ví, že se sní i ve spánkových NON-REM-fázích. K výkladům snů se odborníci staví odmítavě a pro snáře mají shovívavý úsměv, zrovna jako pro představu, že sny předpovídají budoucnost. Nicméně v několika případech je pozdější splnění snové předpovědi naprosto spolehlivě dokázáno. Věda zde výjimečně sama přiznává, že pro tento jev nemá vysvětlení. Mně osobně se „snová předpověď“ splnila za dosavadní pozemský život jedenkrát, svědky nemám. Tím jsme u dalšího snového problému – sny lze hodnotit pouze na základě vyprávění lidí, kteří jsou vzhůru. Odborníci sami říkají, že zde věda naráží na téměř nepřekonatelnou překážku výzkumu snů, jejichž objektivizace je fakticky nemožná. Část výzkumníků si dále myslí, že v noci (a hlavně během snění) pracuje ještě větší procento mozkových buněk než ve dne. Mozkové buňky se podle této představy zotavují ne tím, že nepracují ale naopak tím, že se (v noci) aktivují. Že spáč během snů něco významného prožívá, na to lze usuzovat z jeho pohybových aktivit. Ty mohou být značně bizarní, mohou ohrožovat samotného spáče nebo jeho ložnicového partnera. Mluví se o náměsíčnosti a podobně. Postižení se při tom mohou i zranit. Jejich nejbližší okolí se při pohledu na ně směje nebo se o náměsíčníky strachuje. Co se přitom v mozku „náměsíčníků“ děje, o tom nemá věda moc informací.
Lidé však sní i ve dne. Denní sny plynule přecházejí ve fantazii nebo v halucinace . Denní snění mívají hlavně děti. S rozšířenými panenkami chvíli zírají do prázdna, jsou ticho a nehýbou se. Pokud je jim jinak dobře, nemají se z tohoto stavu rušit otázkami „ježíšmarjá Pepíčku co je ti?...koukni se na mě?...jsi v pořádku?“. Děti přes den občas sní a po vyrušení z těchto chvil mohou být i déle rozmrzelé. Je radno jim tyto stavy denního snění dle možnosti dopřát. V dospělosti v pracovním poměru se tyto stavy už netolerují. Od toho je dětství.
Změněný stav vědomí, jiné vnímání průběhu času. Jde o popis vlastního zážitku a prožitku.
...Je před Silvestrem 2005. Vracím se večerní Prahou na kole domů. Je kolem deváté večer, je tma, světla na bicyklu blikají vpředu i vzadu. Jedu po asfaltu těsně při okraji odhrabaného vlhkého tajícího sněhu, jehož okraj se dotýká asfaltu, ale lemující bílá čára je v poměrně jasném světle pouličních lateren dobře vidět. Pro jistotu jedu po této bílé čáře. Jsem naprosto střízlivý, jsem v pohodě, silnice je prázdná, jen lehce vlhká, kolem panuje ticho. Do tohoto ticha se najednou vmísí svištivý zvuk auta. Jako dlouholetý řidič vím, že auto jede velmi rychle. V hlavě se mi ozve nějaký do té doby neznámý hlas se slovy „ten má ale nějak naspěch!“. Po tomto sdělení ze strany nějakého mého „alternativního já“ jedu pro jistotu zevně od bílé čáry lemující černý asfalt, chvílemi škrtám o okraj odhrabaného sněhu. Svištivý zvuk se blíží. Vnitřní hlas mi sděluje, že průjezd auta pro mě nemusí dopadnout dobře. V další vteřině cítím silnou bolest v levém lýtku, slyším třesk a onen hlas s klidem počítače a zpomaleně, takříkajíc formou časové lupy, analyzuje situaci. Hlas říká: ...noha bolí ale zlomené to není...teď poletíš...letíš směrem vzhůru...teď jsi na vrcholu oblouku...teď padáš...nemáš helmu ale máš tlustou čepici a ta to spraví... Dopadám na záda, slyším křupavý dutý zvuk vlastní hlavy „poskakující po asfaltu“ a hlas ohlašující, že to není zlomené, že mám zůstat ležet a chvíli spát. Z domu u kraje silnice slyším štěkat velkého psa, ale přesto s nakřáplou hlavou usínám na vlhkém asfaltu na zádech jako brouk Pytlík na krovkách. Probouzím se, otvírám oči a pomalu se mi daří srovnat rozostřené vidění. Pes štěká jako o život, otázka je o čí. Najednou zase slyším přijíždět rychlé auto se svištivým průvodním zvukem a opět slyším vnitřní hlas. Ten říká „odkul se z asfaltu do sněhu“ Činím tak a do několika vteřin projíždí mým „obtiskem“ na asfaltu další rychlé auto a odhazuje na sníh kolo s blikajícím předním světlem. Z branky domu vybíhá muž, uklidňuje psa a ptá se mě, jak mi je. Dostávám se do reálu, vědomí je zpět a já víceméně také. Pán mi pomáhá vstát, zvedá potlučené kolo. Pak ale říká něco pro mě neuvěřitelného. Prý slyšel náraz i počátek štěkotu psa. Protože něco vařil, sledoval čas na minuty. Muž mi sdělil, že od nárazu do chvíle našeho „setkání“ uběhlo exaktně 22 minut! Myslel jsem že žertuje. Přísahal bych, že jsem na zádech na asfaltu ležel tak nejvýše dvě minuty. Málem jsem s ním kvůli tomu pohádal, ale nebyla na to síla....
Tím chci říci, že prožitek spícího a dojem jakým spící působí na okolí a jak „zúčastnění“ prožívají čas – to všechno se může značně lišit. Objektivní pojítko mezi snem a realitou není. Výklad významu snů a změněných stavů vědomí zůstává převážně subjektivní záležitostí.
Několik snů různých lidí z vyprávění.
V průběhu života jsem si vyslechl popis snů z úst lidí, kteří si jejich obsah zapamatovali. Popisy, které jsem si zapamatoval, jsou uvedeny níže. Kvůli autentičnosti jsou prezentovány v první osobě.
Sen o pádu z okna, vypráví pan J.N.
...jsem dítě...asi 9 let...mám školní brašnu na zádech, ale nevím, jdu-li ze školy nebo do školy..stojím na chodbě ve třetím patře...chodbové okno je otevřené...vykláním se s brašnou přes (i ve skutečnosti) neobvykle nízkou římsu...ve snu si říkám že se mi něco může stát ale jiný hlas v tom snu říká, že je to „jen sen“...nakonec přepadám přes okraj a letím dolů...křičím klasické uuuúúúááááá...let ale probíhá jako v časové lupě...pomalu padám či letím kolem okna ve druhém patře a říkám si, že to ještě není tak zlé...letím kolem okna v prvním patře...naděje mizí, děj ve snu se blíží „možné fyzikální realitě“ a já si ve snu uvědomuji, že s blížící se dlažbou se blíží i můj fyzický konec...těsně “před dopadem“ znova ve snu (pro okolí slyšitelně asi i ze sna) strašně křičím...
Probouzí mě matka, třese mnou a neutrálním hlasem oznamuje, že je vše v pořádku, že jsem v posteli. Jdu se do koupelny umýt. Dopoledne je „zkažené“. Tento sen se mi zdál v dětství nejméně dvakrát za rok. Většinou jsem „padal“ ze třetího patra. Jednou jsem ve snu vyšel bez brašny do patra čtvrtého a odtud jsem byl z okna „někým vystrčen“.
Sen o otci, ledničce a fotbalových fanoušcích, vypráví pan J. N.
...je noc v malém podkrovním bytě v prvním patře s hlučící ledničkou v ložnici....okna bytu jsou obrácena do silnice ...v ložnici spí (dávno zemřelý) otec...je přikrytý bílým povlakem po bradu a je poznat, že spí na boku, což zaživa nikdy nedělal...jeho obličej rozeznávám jen matně podle zvláštně uspořádaných dlouhých šedobílých vlasů...v prostoru je polosvětlo, řídkými záclonami prosvítají nažloutlé pouliční lampy...lednička je najednou otevřená a je vidět že je až na sklenici s červenou marmeládou prázdná...po chodníku pod okny se ozývají vzrušené hlasy a je slyšet údery a řinkot rozbíjeného skla...přepadá mě hrůza...proboha co to je...jakoby nestačil otec podobný mrtvole spící na boku...že by chuligáni?...přepadení?...je tu silný strach o sebe sama a o octavii, stojící za nejasně prorýsovaným domem...opatrný pohled z okna...aha, to jsou „jen“ fanouškové vybavení golfovými holemi co jdou z nedalekého stadionu domů...jejich favoriti prohráli a oni rozbíjejí všechno skleněné, včetně výkladní skříně v „našem“ domě...na boku spící otec na rachot nereaguje...lednička je najednou zavřená a „je zticha“...následuje probuzení v tričku vlhkém vlastním potem...
Dopoledne stráveno v dumání nad tím, „co to bylo“. Realita?...Sen?...Přichází opětné bolestné uvědomění že matka ani otec již nežijí.
Sen o chůzi přes vodu a o mohylce u lesa, vypráví pan V. U.
...je nádherný letní prosluněný den...stojím na břehu nádherného rákosím obrostlého rybníka a dívám se přes něj na okraj lesa...dosud rovný okraj lesa za rybníkem je „náhle doplněn“ malým pahorkem v podobě „mohylky se vztyčeným kamenem na vrcholu, ale že by tady?...musím se tam podívat...jdu suchou nohou přes klidnou hladinu rybníka k mohylce před borovým lesem...z nějakého důvodu ji obcházím zleva, ve snu se tomu divím a vystupuji na několikametrovou vyvýšeninu...kámen na ní již není...na vrcholu stojí dospělá dívka s obličejem panenky se světlými vlnitými vlasy a s velkýma dětskýma modrýma očima...vidím ji z boku jak se dívá přes rybník „do dáli“ a mě nevnímá...chci jí říci že ji odněkud znám...než se nadechnu je pryč...na jejím místě sedí na plochém kameni starší muž s pleší a říká, že se jmenuje Novák a že ví, kdo ta dívka je...opět se nadechuji abych vyslovil otázku „tak kdo to tedy je?“...muž mizí...já se zmateně dívám na břeh rybníka na místo odkud jsem k mohylce přišel...
Následuje „vyplašené probuzení“ s vnitřní otázkou, kde že to vlastně jsem a proč mi ten muž neodpověděl. Je tu pocit viny, že za jeho „předčasné“ zmizení mohu já sám. Celé dopoledne se vynořují myšlenky a vzpomínky na ten sen provázené pocitem lehké zmatenosti, nejasné ztráty něčeho nepopsatelného a pocit jakési neurčité existenční nejistoty.
Sen o létání, vypráví pan M. K.
Stmívá se...jsem v nějakém historickém městě s úzkými uličkami...proti mně jde do sebe zavěšený pár starších lidí...pomalu se proti sobě blížíme...proboha jak se jim vyhnu?...nechat je projít zprava nebo zleva?...nebo je přeskočit?...proboha co to mě vjelo?...odrážím se silně a protijdoucí dvojici přeskakuji...plavně, neobyčejně měkce přistávám za jejich zády na chodníku...jak to že to šlo tak lehce?...jak to že jsem přistál tak měkce?...mělo by se to zkusit znova tentokrát bez lidí...rozbíhám se a odrážím ještě silněji než prvně...“tělo“ se vznese až do výše lamp pouličního osvětlení...následuje plavné přistání nikoli s dopadem kolmo dolů na obě chodidla ale podobně jako přistávají kachny když dosedají na hladinu a několik vteřin jakoby běží po vodě než dosednou tělem...i já tak přistávám, jako rogalisti, kteří musí při přistání několik kroků popoběhnout...hrozně se tomu (ve snu) divím...další pokus...krátký rozběh, mávání pažemi a jsem ve vzduchu na úrovni okapových rour domů...pokouším se ve vzduchu zůstat...plavu v něm prsa jako ve vodě...k mému údivu to klape...je to úžasný a nádherný pocit stavu beztíže...zkouším ve vzduchu „vyplavat“ nad střechy domů...výše raději ne, to aby se neporušilo kouzlo...a pak zase nízko, plavu vzduchem metr nad chodníkem...ano, jde to, trojdimensionální pohyb je možný, fantazie!!...zase někdo jde...přelétávám nějaké další blíže neurčené lidi...ti se strašně diví...no konečně se mému létání dostává zaslouženého uznání...jen aby to nebyl jenom sen...plavu vzduchem do parku kde jsou stromy obrostlé břečťanem...že by hřbitov?...pomníky není vidět...tisové keře, je jich mnoho...přesto žádné pomníky, je to jen dojem, nebo strach?...pryč odsud...zvoní budík... Následuje subjektivně značně nepříjemné probuzení podmíněné objektivním zjištěním, že létat nelze a že to byl bohužel jenom sen……
Sen o ťukání na dveře a mrtvém příbuzném, vypráví paní Y.S.
Právě jsem přišla z práce domů...je konec listopadu kolem šesté večer...jsem sama v tichém bytě a piju čaj...cítím jakýsi vnitřní neklid ale jinak je pohoda...najednou slyším slabé ťukání na dveře, jdu otevřít ale za dveřmi nikdo není...pokračuji u čaje v sofa a koukám na televizi...zase to ťukání a zase za dveřmi nikdo není...tak se to opakuje ještě několikrát za večer...jde mi mráz po zádech a těším se do postele...usínám rychle a tu přichází sen...zase slyším to ťukání na dveře za nimiž nikdo není...opakovaně se probouzím, převaluji se na posteli ale nevstávám...usínám a tu vidím na zdi pokoje bělavý rozmazaný obrys nějaké postavy...je to můj otec který již dlouho nežije a nyní ho vidím na zdi...zpocená strachy se budím, posazuji se na posteli a dívám se na hodiny...je jedna po půlnoci...usínám a spím až do rána beze snů...krátce po probuzení drnčí telefon...bratranec mi oznamuje, že zemřel můj strýc, který mě měl rád jako kdysi můj otec a kterého jsem milovala i já...bratranec ještě dodává, že strýc zemřel přesně v jednu hodinu v noci, tedy v tu chvíli, kdy jsem se dívala na hodiny. Potud k obsahu různých snů.
Sny však mohou mít jakýs takýs objektivní vztah ke vzdálenější minulosti. Nemálo lidí vyprávělo, že se jim někdy k ránu zdává sen, že se musí připravit na cestu do práce, ačkoli jsou již léta v důchodu. Nebo že se jim zdává, že ráno musí něco bezpodmínečně sdělit svým – dávno zemřelým – rodičům. Od některých citově silných vzpomínek se lidský mozek asi odpoutává jen těžko a to se promítá do snů.
Tolik ke snům. Všem přeji zotavující spánek a když sny, tak jen sladké.