Vymezení pojmů není zcela jednoduché. Slovo medicína má několik přídavných jmen, která se často zaměňují. Medicína může být školská, standardní, oficiální, alopatická, tradiční nebo alternativní, přírodní, komplementární, netradiční, anthroposofická, holistická, celostní. Přídavná jména před „nebo“ jsou vymezena pro medicínu hrazenou zdravotními pojišťovnami, ta druhá přídavná jména pro medicínu, kterou pacient platí převážně ze svého. Jde o dva rozdílné filosofické náhledy na léčení, jejichž zastánci si čas od času „vjedou do vlasů“. Jeden léčebný směr dnešní společnost oficiálně uznává a „solidárně platí“, ten druhý ne. Při psaní článků zůstávám u dvou názvů, a těmi jsou standardní medicína (SM) a alternativní medicína (AM). Pojem „celostní medicína“ užívám převážně v těch případech, kdy píšu o vlastních nebo cizích zkušenostech apod.
Pár slov z historie. Principiální rozdíly v náhledu na léčení měli „již staří Řekové“. Je to neuvěřitelné, ale už v antickém Řecku existovaly dvě terapeutické školy Kos a Knidos, které si ostře konkurovaly. V době renesance tu pak byli myslitelé a vědci jako Newton, Descartes, Gallileo, kteří prosadili „striktně přírodovědecký“ pohled na medicínu. On ten jejich pohled ale nebyl jen přírodovědecký, on byl i dost zjednodušený a hlavně mechanistický. Člověk byl pojímán jako stroj složený ze součástek, jenž je možno/nutno při onemocnění jednotlivě „opravovat“. Zlí (alternativní) jazykové tvrdí, že právě tento zjednodušující mechanistický přístup k medicíně zůstal vědcům/lékařům dodnes sedět v hlavách.
Ostré vymezení standardní medicíny vůči alternativní medicíně nastalo v polovině devatenáctého století. Přispěly k tomu objevy v chemii, fyzice a biologii. Doba od poloviny devatenáctého století do první světové války byla dobou velkých objevů, které byly takříkajíc na denním pořádku. Objevy desinfekce a anestézie umožnily ohromné pokroky v chirurgii, začaly se léčit choroby, na které se dříve umíralo. Tyto pokroky podpořily představu, že pro každou zdravotní poruchu je možno nalézt příčinu a následné „příčinné léčení“. (Mluví se zde o tzv. „lineárně kauzálním myšlení“.) Pokrok ve většině oblastí medicíny se nezastavil ani dnes. Z médií se skoro denně dovídáme, co vše je zase léčitelné. Nicméně zůstaly nemoci, na nichž se pokrok takříkajíc „zasekl“. Zástupně jmenuji tzv. komplexní nemoci jako je zhoubné bujení či revma. Samozřejmě i zde lze zaznamenat nemalý terapeutický pokrok, ale statisticky vzato chronických chorob přes jistý léčebný pokrok přibývá. Jejich léčení je stále zatíženo velkými vedlejšími účinky, které ve svém souhrnu představují samostatnou druhotnou chorobu kterou je třeba také léčit. Vzniká tak bludný kruh typu chronická choroba/léčení-vedlejší účinky-léčení vedlejších účinků původního léčení. Neúspěšnost takových metod pochopili nejen pacienti, ale i mnozí lékaři (alespoň v Německu), kteří následně pochopili i to, proč se pacienti od mnohých „jedovatých“ léčebných metod odvracejí. Podle různých (oficiálních) statistik minimálně 30% obyvatel Evropské Unie vyhledá aspoň jednou za život alternativního lékaře nebo léčitele. Tito lidé za to platí v celoevropském měřítku miliony v euro nebo v jiných více či méně konvertibilních měnách. Platí nejen za alternativní léčbu, ale i za pouhé vyšetření, alternativní diagnózu, prognózu a nezřídka jen za čas, který si na ně „alternativec“ udělá. Tyto poměry občas „vyprovokují“ představitele standardní medicíny k mediálním útokům na přestavitele alternativní medicíny se záměrem nějak je přesvědčivě zdiskreditovat.
„Standardní lékaři“ vyčítají „alternativním lékařům“ neznalost příčiny působení netradičních terapií a nemožnost objektivně dokázat konkrétní léčebný efekt. Standardní medicína sama sebe nazývá medicínou založenou na důkazech, anglicky evidence-based-medicin. Zastává takzvané kauzálně-lineární myšlení, čímž je míněn předpoklad (vždy existujícího) přímého vztahu mezi zjistitelnou příčinou a (pokud možno objektivně) prokazatelným účinkem. Alternativní medicína ovšem nijak nepopírá, že její léčebné metody spočívají na těžko objektivizovatelných zkušenostech. Mluví totiž o tzv. „empirické“ medicíně, v překladu o medicíně založené na zkušenostech a nikoli na vědeckých důkazech. Alternativní medicína má s objektivním důkazem účinků věru své potíže. Ty jsou dány tím, že standardní průkazní metody (tzv. klinické studie) jsou v jejich klasické podobě pro prokazatelnost účinků alternativních léčeb nevhodné či nepoužitelné. Zde je namístě kritické slovo. Alternativci dělají dlouhodobě jednu zásadní chybu. A sice tu, že se nestarají o objektivní dokumentování případných jednoznačných zásadních léčebných úspěchů. Tyto malé zázraky se určitě nestávají každý den, ale stávají se. Ten či onen alternativně medicínský „dochtor“ nebo léčitel by je měl pečlivě zaznamenat. Ze záznamu by měla vyplynout nezpochybnitelnost vyléčení nějaké těžko ovlivnitelné nemoci alternativní metodou. V tomto bodě jsou alternativci nepoučitelní. Nemohou se pak divit, že kritika nebo i výsměch ze strany standardní medicíny bývá dost přesvědčivý. Jak by taky ne, když se v nemocnicích a farmaceutickém průmyslu o všem vedou někdy až přehnaně podrobné záznamy. Tendence (muset) vše zapsat jde ale poslední dobou mnohým (německým) lékařům na nervy. Ti odvážnější proti tlaku přebujelé byrokracie otevřeně brojí. I na tento nešvar existují statistiky. Ty hovoří o tom, že doba, kterou se běžný (německý) lékař musí zabývat papírováním v různé míře přesahuje dobu, po kterou se může věnovat práci s živým pacientem. Jak vidno, všeho moc škodí. Zlatá střední cesta!...latinsky via aurea media. Dohoda nebo rozumný dialog mezi oběma filosofickými a terapeutickými směry vedoucí ke „společné práci na pacientovi“ zatím (bohužel) nehrozí.
Princip přístupu standardní medicíny k léčení. Částečně to bylo naznačeno výše. Převládá tu kauzálně-lineární myšlení a doktrína nezpochybnitelnosti medicíny založené na důkazech. Standardní medicína tam, kde zná příčinu, tak ji samozřejmě léčí. Kde ji nezná – typicky kožní nemoci a revma – léčí uchopitelné projevy nemoci, tzv. symptomy. Taková léčba pak není příčinná, ale symptomatická. Většinou bývá zatížená zásadními vedlejšími účinky, které se musí následně také léčit Tím vzniká shora popsaný bludný kruh léčení vedlejších účinků původní léčby se vznikem sekundárních či terciárních nemocí. Příkladem je dlouhodobé léčení nějaké kožní choroby pomocí kortikoidů. Ty zprvu jistě pomohou, ale později jejich vedlejší účinky změní (poškodí) organismus a potažmo i osobnost pacienta. Standardní medicína se vyznačuje ještě jedním jevem. Tím je léčení vztahující se téměř výlučně na nemocný orgán a na laboratoní nálezy, které pro danou nemoc (postiženého orgánu) mluví. Standardní lékař léčí žaludeční vředy tak, že aplikuje léky „na žaludek“. I když se vředy nebo podráždění žaludeční sliznice (gastritida) po vyléčení po nějaké době tvrdošíjně vrací, lékař stále tvrdošíjně vyšetřuje a léčí jen „žaludek“. Vnímavému pacientovi to může přijít divné a napadne ho, že ve hře není jen žaludek ale třeba „nervy“. Když navštíví (vnímavého) psychiatra/psychologa/psychosomatika, může dostat léky „na nervy“, které mu společně s léky „na žaludek“ od trápení definitivně pomohou. Pokud mají i léky od psychiatra subjektivně nepřijatelné vedlejší účinky, je možno zkusit „alternativu“, například výtažek z třezalky, meduňky, kozlíku a chmele. Jak v případě psychiatra tak v případě rostlinného léku jde o to, že se začalo uvažovat o léčbě příčiny sídlící v tzv. vzdáleném orgánu, zde v mozku/duši pacienta. Vyléčení žaludku může ze zkušenosti nastat i „přes mozek“. Na možnost ovlivnění „vzdáleného orgánu“ standardní medicína na rozdíl od alternativní standardně nemyslí. Tvrdošíjně preferuje „opravu tělesné funkční jednotky“ bez pomyšlení na širší tělesné i emoční děje probíhající (v různě citlivých) pacientech a v různých – i momentálně nepostižených – orgánech téhož pacienta.
Zjednodušeně lze říci i to, že kde standardní medicína nemůže
(vy-)léčit příčinu nemoci a kde zůstává jen u léčby jejích projevů (symptomů), tam dochází sice ne vždy, ale dost často k výskytu závažných vedlejších účinků. Ty přimějí nejednoho pacienta k úvahám o „nějaké léčebné alternativě“.
Principy přístupu alternativní medicíny k léčení (převážně neakutních zdravotních poruch) spočívá v úvahách o všech možných souvislostech, které ke vzniku nemoci vedly nebo ještě vedou. Alternativní medicína uvažuje nejen o postiženém orgánu, který „nefunguje a bolí“, ale i o vztahu nemoci k psychice (což dělá standardní psychosomatika také) a také k poruchám jiných orgánů, které s nemocným orgánem přímo nesouvisí nebo „nesousedí“. Jak výše naznačeno, v tomto bodě se nejvíce blíží psychosomatice. Příkladem je zlepšení úporného astmatu potom, co se psychosomatickému lékaři podaří „zlepšit“ náladu a náhled pacienta na nemoc i na sebe samého. Alternativní medicína uvažuje podobně. Snaha o zlepšení zdraví současným léčením „těla, duše i vzdálených orgánů“ je principem celostní medicíny (něm. Ganzheitsmedizin). Ta - zjednodušeně řečeno – tvrdí, že všechny tělesné buňky spolu nějakým způsobem komunikují a že vytvářejí jakousi „celotělovou komunikační síť“. Podle této představy spolu komunikuje nejen duše s tělem, ale i všechny buňky a orgány navzájem. K vyléčení postiženého orgánu tedy může přispět jak zlepšení duševního stavu člověka, tak zaléčení resp. podpora funkce vzdáleného orgánu, který sám nemocen není, ale který je funkčně oslaben a mohl by mít k tomu skutečně nemocnému orgánu vztah. Příklad: člověk s úporně se opakujícími gastritidami (záněty žaludeční sliznice) nejprve pozitivně zareaguje na psychosomatiku nebo na rostlinné preparáty, které zklidní duši a následně i žaludeční sliznici. Po nějaké době se přesto stav zhorší. Alternativní lékař/léčitel se zamyslí a doporučí intenzivní podporu jater a žlučníku, typicky pomocí ostropestřce mariánského a artyčoku, třeba ve formě tablet. Předtím navozený klid v duši, rozumná dieta a „rostlinkami“ navozené zlepšení funkce jater nakonec (definitivně) zaléčí úporné gastritidy. Alternativní medicína tu například zná pojem tzv. „hepatobiliární gastritidy“, což jsou záněty žaludku způsobené (laboratorně často neprokazatelným) „oslabením“ funkce jater a žlučníku. Co je příčinou tohoto jevu není zcela jasné. Jde o zkušenost a výsledek pozorování. Popsaného „úspěchu“ může samozřejmě dosáhnout i standardní lékař, pokud postřehne pacientovu neurózu a všimne si posunutých jaterních testů. Anebo když pacientovi prohmátne břicho a najde tlakově citlivý bod v pravém podžebří.
Dalším alternativně medicínským principem je stimulovat imunitu a ozdravné síly pacienta, pokud takové ještě existují. Příkladem je nasazení akupunktury nebo homeopatie. Akupunkturní jehla „posazená do správného bodu“ způsobí mj. to, že „nabudí“ imunitní a ozdravné rezervy organismu.
Podobně působí homeopatie prostřednictvím informace obsažené v homeopatiku, jakkoli to standardní medicína popírá. Intenzivně v tomto smyslu účinkuje léčba vlastní krví, autohemoterapie. Ta se snad do šedesátých let užívala i v nemocnicích, ale s rozšířením antibiotik upadla v zapomnění. Probíhá to tak, že se ze žíly odebere desetina až mililitr krve a ten se obratem pacientovi vstříknou do svalu. Když ten (doma) dostane horečku, je to známkou reakce na léčbu. Účinky bývají někdy úžasné. Kdo horečnatou reakci dostane, tomu je většinou značně pomoženo. Třeba od úporně se opakujících zánětů průdušek, močových cest, středního ucha (otitid) nebo obličejových dutin, odborně sinusitid, čímž se dostáváme k dalšímu principu.
Alternativní medicína se snaží o důsledné odstraňování a léčení tzv. „rušivých polí a ložisek“. Nejsou tu míněny jen ložiskové infekce, typicky chronické sinusitidy, otitidy, appendicitidy, hnisavé zubní kořenové váčky-granulomy a klasickou medicínou bagatelizované záněty střevních výchlipek-divertikulitidy. Patří sem ještě svalové zatvrdliny (myogelózy) a staré zapomenuté jizvy, na které standardní medicína nemyslí skoro nikdy. „Neutralizace rušivých ložisek“ funguje následovně, příklad: když zubař odstraní hnisavý kořenový váček, pacientovi se náhle zmírní třeba letité, život ztrpčující migrény. To samé se může stát po zaléčení zánětu obličejových dutin. To je ještě pochopitelné, poněvadž migréna postihuje hlavu a uvedená ložiska jsou tam také. Fakt, že migréna někdy zmizí po zaléčení chronického zánětu žlučníku (cholecystitidy), je (pro klasicky uvažující pacienty i zdravotníky) pochopitelné již méně. Alternativní medicína na tuto možnost aktivně pomýšlí a není překvapená. To není všechno. Chronická cholecystitida může být z různých důvodů neovlivnitelná, a to ani chemickými nebo rostlinnými léky. Pak je namístě podpora imunity akupunkturou, výtažkem z artyčoků a také již zmíněnou léčbou vlastní krví. K té se do injekční stříkačky může přidat „trochu“ injekčního homeopatika echinacinu nebo Notakehlu (německé preparáty). Když člověk dostane po takové injekci (nejlépe opakovaně) horečku, má velkou šanci zbavit se mnohaletého trápení. Pozor - to co tu píšu není z mojí strany míněno jako nekritické horování pro „alternativně medicínské zázraky na počkání“. Jak akupunktura tak autohemoterapie mají svá úskalí a kontraindikace, které osobně respektuji a k překvapení (německého) pacienta je nahlas sděluji. V případě, že (podle mého úsudku) pacientova cholecystitida patří do rukou chirurga, nekompromisně mu to – takříkajíc i proti jeho vůli – doporučím. Ani náhodou nezkouším léčit ho autohemoterapií nebo akupunkturou. Doporučím mu ten postup, který je podle mě v danou chvíli pro toho člověka nejvhodnější. A to s vědomím, že ke mně jako k alternativci eventuálně „již nikdy nepřijde“. Tím se dostávám k bodu:
Sloučení metod alternativní a standardní medicíny na jednom pacientovi. To je jeden z největších – v jádru uměle vytvořených - problémů, který technicky organizačně de facto neexistuje. O to úporněji se drží jak v hlavách standardních, tak v hlavách alternativních lékařů/léčitelů. Oba směry mají tendenci pacienta přesvědčovat, že má zůstat v jejich péči, že má “vydržet + doufat“, že uvidí, že to „nakonec vyjde“ a taky že „nemá chodit jinam“ apod. Přesvědčování v tomto smyslu se děje buď jemně/podprahově, nebo velmi důrazně. To je velké minus, které může – a často mívá – pro pacienta konkrétní následky. Pro jednoduchost příkladu zůstanu u léčení chronických dlouhodobě neovlivnitelných bolestí hlavy. Ty mohou být „prodlužovány“ dvěma způsoby. Prvním je situace, kdy standardní lékař/neurolog pacienta přesvědčuje, že mu pomůže dalším (asi desátým) „nově vyvinutým práškem“, který pacient ještě nezkusil a jenž mu určitě pomůže. Také tvrdí, že další prášek určitě nebude mít ty vedlejší účinky, které pacienta předtím dohnaly na okraj zoufalství. Zde se nabízí srovnání s reklamou na prací prášky. Ta také tvrdí, že právě vyvinutý prací prášek (s modrou-růžovou silou, s perličkami, kyslíkem apod.) je dozajista účinnější než těch předchozích 99, které firma dosud vrhla na trh. Nicméně zrovna tak fatální může být přemlouvání pacienta alternativním lékařem/léčitelem ve smyslu setrvání u homeopatik nebo akupunktury apod. Obojí je pro pacienta potenciálně katastrofální přístup. Ten je nejfatálnější v případě kdy se jedná o zhoubnou chorobu, kde jeden nebo druhý léčebný směr odrazuje pacienta od toho „opačného“. Tak se „prošvihne“ časové okno, kdy by bylo možno tím správným – standardním nebo alternativním – postupem pacienta prakticky vyléčit. Optimální by bylo, kdyby se oba směry občas mezi sebou dohodly a pacientovi podle situace doporučily standardní nebo alternativní postup. Ten by se měl podle vývoje nemoci měnit. Třeba tak, že po roce stabilizované migrény při jejím akutním vzplanutí si pacient přijde k neurologovi pro injekce a „chemické prášky“ s tím, že po zklidnění akutního zhoršení bude zase docházet k alternativci. Ten mu doporučí rozumně pozměněnou (přírodní, rostlinnou, homeopatickou) léčbu udržující „stav klidu“. Popsané nekonfliktní přecházení pacienta od standardního k alternativnímu lékaři a zpět je aktuálně jen zbožným přáním reálným asi jako svatba papeže s Lady Gaga. Nicméně platí, že přání je otcem myšlenky a že zázraky se občas dějí. Přesto nebo právě proto přeji všem lidem dobré vůle stálé zdraví bez lékařů a léčitelů.