Pravý pramen řeky Ohře je od roku 1923 prakticky neznámý. Němci si ho po první světové válce „přesunuli“ o kilometr dál tak, aby byl přístupný turistům. A nejspíš i proto, aby jeho „kamenná verze“ přesvědčivěji vyjadřovala duch národa na jehož území řeka pramení. Fyzikálně pramení Ohře ve Smrčinách na bohem lidem i turisty zapomenutém území pod vrchem Rudolfstein, na němž kdysi stával raně středověký hrad. Voda tu vytéká z rybníčku ztraceného v lese, pramen není jako takový označen. Vedle tohoto vodního oka stojí dřevěná bouda, kolem rybníčku stojí něco jako zbytky bunkru. Na povalené bílé ceduli ležící u bunkru stojí, že se jedná (respektive jednalo) o vojenské pásmo a při jeho nerespektování že se může střílet. Podobné nápisy nejsou lidem zo zažili reálný socialismus nijak cizí, ale naštěstí jsou v zemích Evropy převážně minulostí. „Pravá Ohře“ pak teče skutečnou divočinou, dalo by se říci že pralesem. K vidění je tu nádherný mech, spadlé stromy, tok je lemován vývraty, neopracovanými kameny i dávnými hraničními kameny z doby kdy Bavorsko bylo samostatným královstvím. V některých místech jde o několik potůčků, které se před výletní hospodou „Weissenhaider Mühle“ slévají do společného proudu a stávají se „normálním potokem“. Na břehu potoka je k nalezení krásný smolný kámen se zvláštními vrypy upomínajícími na lipový list.
Nicméně jak řečeno, mezi faktickým pramenem a zmíněnou výletní hospodou teče Ohře těžko prostupným terénem, kam je radno si i v horkém létě vzít holínky. Asi proto o prameni vědí jenom zasvěcení.
Turisticky hojně navštěvovaný nepravý pramen Ohře leží u silnice a dá se u něj pohodlně parkovat. Všude po okolí stojí značky které cestu k němu ukazují. Tak či onak, proudy pravé i nepravé Ohře se slévají a jako jeden tok napájejí jezero Weissenstädter See. Z něj v nadmořské výšce nad 600 m vytéká Ohře jako „normální řeka“ a pokračuje přes útulnou Českou kotlinu do Labe, které spolehlivě pramení u nás.