Dříve než se článek dostane k nespavosti bude dobře povědět si něco o „normálním“ spánku a připomenout pár detailů. Průměrný člověk spí průměrně kolem osmi hodin denně. To znamená, že prospí třetinu života. Mnoho lidí tento podíl považuje za ztrátu času, ale tak nás příroda stvořila. Může se na to svým způsobem nahlížet jako na „konstrukční vadu člověka“. Těch je ostatně více. Někteří vědci vidí konstrukční vadu třeba v tom, že orgány vylučování jsou na lidském těle v těsné blízkosti orgánů plození a rození. Za další nedokonalost se považuje tendence lidského těla zadržovat sodík v prostředí, kde je ho poměrný nadbytek. Ale zpět k spánku, který je pro člověka nezbytností. Spánek je vázán na noční dobu a organismus se nachází v takříkajíc „změněném stavu vědomí“. Tím se nemyslí jenom ztráta vědomého myšlení a ztráta pojmu o průběhu reálného času. V průběhu spánku se tlumí i řada tělesných projevů. Zpomaluje se dýchání, měl by klesnout krevní tlak i tělesná teplota. Spící člověk se mimo jiné (většinou) „nehýbá“. Ve spánku se však tvoří některé hormony, jejichž tvorba je tak vázána na denní a noční rytmus. Platí to pro hormon růstový, pro hormony kůry nadledvin a také pro hormon melatonin, který je pro spánek sám o sobě významný. Ve spánku tělo regeneruje. Je to období lepšího hojení ran a tvorby respektive regenerace paměti. To je fakt, na který se tak trochu zapomíná. Podle odborníků má na paměť největší vliv první hodina a půl až dvě hodiny spánku. V té době se zotavuje paměť, do podvědomí přicházejí nápady a „návrhy řešení“ denních problémů. První dvě hodiny spaní mají příznivý vliv i na vznik „uměleckých podnětů“ a podobně. Pro pocit celkového zotavení a „čilost“ následujícího dne mají největší význam první dvě hodiny před půlnocí. Proto se doporučuje – a většina tak instinktivně činí – uléhat kolem 22. hodiny. Spontánní probuzení následuje mezi šestou a sedmou hodinou ranní, u někoho i později. (Pocit „úplného vyspání“ a něco jako „radost z nadcházejícího dne“ může být věc zcela jiná.)
Druhy přirozeného spánku, spánek a věk.
Hloubka spánku během noci není stejná a dalo by se říci že kolísá. Spánek je principielně možno dělit na spánek s pohyby očí a bez pohybů. Ten s rychlými pohyby očí je provázen značným uvolněním svalového napětí. Rychlé pohyby očí zní anglicky rapid eye movement. Proto se spánkový cyklus s pohyby očí označuje zkratkou REM. Mluví se tak o REM a o NON-REM-spánku. Novorozenci mají spánkovou REM-fázi skoro po celou dobu spaní. Mladí lidé mají REM-spánek na začátku noci skoro pravidelně. S přibývajícím věkem jsou spánkové fáze méně obvyklé a jejich střídání méně pravidelné. Starší lidé se častěji budí v REM-fázi. Přičítá se to přirozenému snížení tvorby melatoninu ve stáří.
Spánek přes den.
Jak to přes den vypadá s výkonností, je všeobecně známo. Nejlépe nám to „pálí“ dopoledne. Po obědě přichází lehčí nebo hlubší propad. Nechce se moc myslet ani pracovat. Pak se to zase trochu zlepší. Někteří lidé - přesto že jejich noční spánek je dostatečně dlouhý a hluboký - pociťují po poledni velmi silnou touhu si zdřímnout. To ale na většině pracovních míst není možné. Popolední propad se tedy „přechází“. Člověk je pak ale rozmrzelý, podrážděný, mnohem hůř se soustředí, chce klid a jeho celkový pracovní výkon „měřitelně“ klesá. Nejsme takoví všichni, ale je nás dost, kteří odpolední zdřímnutí potřebují a kteří se po něm cítí jako znovuzrození s chutí do života a svým způsobem i do práce. Část lidí je z tohoto pohledu „nastavena“ na tzv. bifázický spánek, tedy na normálně dlouhé noční spaní a na krátké denní zdřímnutí. Někteří zaměstnavatelé (například ve Skandinávii) k tomu v ojedinělých případech přihlížejí a odpolední zdřímnutí pracovníkům umožňují s tím, že dotyční jdou o toto zdřímnutí později z práce. Výhodu z tohoto tolerantního přístupu mají obě strany. Zaměstnanec je odpoledne v pohodě a snaží se, zaměstnavatel to po čase příznivě a měřitelně pocítí na ziskovosti podniku. Vůbec v profesích, kde se vyžaduje kreativní myšlení a nebo značné soustředění nebo obojí. Nastavení na bifázický spánek se (už) nepočítá ke spánkovým poruchám.
Když se nevyspíme.
Nevyspání má za následek především denní únavu. Člověk si přeje „trochu klidu“, méně telefonátů, akutních pracovních úkolů a hektiky. Nechce se mu ani moc rozhodovat. Při hlubší rozmrzelosti dochází ke ztrátě kontroly pocitů a citů. Podrážděnost může přejít ve vztek, v arogantní až agresivní chování nebo naopak do útlumu, kdy dotyčný na oslovení reaguje odmítavým mručením nebo mlčením. Může být tedy sklon jak k agresi tak i k depresi. Postižený se tak vyřazuje s pracovního okruhu a později i z okruhu přátel a rodiny, věc může vyústit až v duševní chorobu. Nevyspání mj. oslabuje nejen paměť a schopnost se učit, ale také imunitu. „Nespavec“ snadněji onemocní, zvyšuje se i riziko vysokého krevního tlaku, infarktu a mrtvice. A také se zvyšuje riziko dopravních nehod, což je statisticky dokázáno.
Pár slov o vyšetřování spánku.
Spánek normální i spánek rušený se zkoumá v takzvaných spánkových laboratořích. Zkoumají a zaznamenávají se mozkové vlny (EEG), noční aktivita svalů i očí, frekvence dýchání, hladina kyslíku v krvi a některé další parametry. Výsledky se ukládají, mluví se o tzv. polysomnografii. Lékaři ve spánkové laboratoři pátrají po případné doposud neobjevené a neléčené vážnější základní chorobě, jejíž vy-léčení by případně odstranilo samotnou příčinu spánkové poruchy. Vzhledem k množství chronických civilizačních chorob a k možnosti jejich současného „pomalého a nenápadného“ vzniku se může na leccos přijít. Ale také nemusí.
Syndrom spánkové apnoe, chrápání, syndrom neklidných nohou.
Jde o tu o objektivně posouditelné poruchy spánku. Jednou z nejvážnějších z nich je syndrom přechodné spánkové dechové zástavy, odborně spánkové apnoe. Momenty „bezdeší“ ve spánku trvají několik vteřin až několik desítek vteřin. Spánkové apnoe je více druhů, ale jejich popis není smyslem článku. Zjednodušeně lze říci, že kdo tímto chorobným příznakem trpí, je „nemocnější“ než ten, kdo spánkovou apnoe netrpí. Syndrom spánkové apnoe se dává do souvislosti s nadváhou, s vysokým krevním tlakem, s podstatně vyšším výskytem cévních mozkových příhod (lidově mrtvic), s častější cukrovkou, dnou, arteriosklerózou, epilepsií a se zvýšeným rizikem při narkóze.
Chrápání je negativním zdravotním příznakem. Chrápání bývá vyvolané (zjednodušeně řečeno) vibracemi ve spánku „uvolněného“ měkkého patra. I ohledně chrápání zastávají někteří odbornící názor, že tento fenomén může signalizovat vyšší náchylnost k různým, převážně civilizačním chorobám. Je to v souladu i s mým osobním pozorováním. Pacienti, kteří „naslouchají svému tělu“ a případně i informacím od ložnicového partnera, občas vyprávěli, že od té doby co se chrápání objevilo nebo zesílilo, celkový zdravotní stav chrápajícího se zhoršil nebo se začal průběžně pomalu zhoršovat. Chrápání může časem plynule přejít ve stavy spánkové apnoe, typicky při nárůstu nadváhy. Těžké a rušivé chrápání lze léčit operativně, ale to by měla být až ta nejzazší varianta. U chrápajících dětí lze pomýšlet na odstranění krčních a nosních mandlí. Chrápání ovšem může i spontánně vymizet, nejčastěji vlivem „zdravé životosprávy“. Tím je míněno udržení normováhy a dobré fyzická kondice s vyloučením příjmu alkoholu, živočišných tuků, kuchňské soli, sladkostí, nikotinu a kofeinu......je to pořád dokola.
Syndrom neklidných nohou, Restless Legs Syndrome (RLS). Tím jsou míněny mimovolní záškuby končetin – hlavně nohou – k nimž dochází nejčastěji během spánku. Mohou být tak silné, že spánek přerušují a vyvolávají druhotnou denní ospalost. RLS se může vyskytnout v jakémkoli věku a časem se spíše zhoršuje. Syndrom zdá se mít spojitost s vyšším rizikem srdečních chorob, s nedostatkem železa a také se častěji vyskytuje u těhotných žen. RLS se léčí zhruba čtyřmi skupinami účinných látek, na něž připadá něco kolem dvanácti jednotlivých léků. Toto množství signalizuje jednak těžkou ovlivnitelnost poruchy, jednak nutnost zcela individuálního přístupu k léčbě postižených jednotlivců. Po (detailní) konzultaci s lékařem je radno (postupně) zkusit více než jeden preparát. Individuální rozdíly v reakci na léky jsou značné.
O poruchách spánku obecně.
Je jich velmi mnoho a jejich příčin – ať prokázaných, domnělých nebo předpokládaných. Tato kapitolka si klade za cíl zmínit poruchy i jejich příčiny jak ty „notoricky známé“, tak ty, na něž se pomýšlí zřídka. A také na různé opomíjené souvislosti.
Spánek je (po)rušen především u duševních chorob jako je schizofrenie a hlavně u ještě častější deprese. Nově vzniklá spánková porucha může s předstihem signalizovat právě rozvíjející se depresi a to ještě před nástupem jejích typických psychiatrických projevů. Podobné platí pro ženský přechod. Ten se může u jinak zcela zdravých a někdy i poměrně ještě mladých žen ohlásit „zhoršeným spaním“ a depresívním laděním. A to ještě před výskytem typických klimakterických potíží jako jsou návaly horka, pocení, nepravidelná menstruace apod. Na to se skoro nikdy nemyslí. Psychické příčiny spánkových poruch jsou i stavy trémy a očekávání před zkouškou, před sdělením soudního rozsudku nebo nějaké vážné diagnózy. Opakované stavy původně konkrétně podmíněného strachu se mohou takříkajíc „osamostatnit“, odpoutat se od vlastní příčiny a stát se samostatnou (druhotnou) chorobou, vznikne tzv. anxiózní neuróza. Přetrvávající (objektivně neopodstatněný) pocit strachu a ohrožení pak způsobuje dlouhodobou nespavost vyžadující odbornou (medikamentosní) léčbu.
Špatně se spí u různých nemocí jako u cukrovky, nadměrné činnosti štítné žlázy, u srdeční nedostatečnosti, vysokého krevního tlaku a některých dalších chorob hlavně z oblasti látkové výměny. Problémem je i fakt, že případná „prvotní nespavost“ vyjmenované choroby zhoršuje a ty pak „druhotně“ zhoršují nespavost. Může se vytvořit bludných kruh případně komplikovaný ještě vedlejšími účinky léků na spaní které se mohou „zvrhnout“ v další samostatnou chorobu. Zhoršení může přinést i požívání alkoholu před spaním. Pravidelně užívaný „panák-propadák“ spaní skoro vždy ještě zhorší. Zrovna jako černá káva, čaj, cigareta a těžké jídlo. Ale o tom později.
Bolesti spánek značně zhoršují. Typické jsou bolesti v zádech, které mohou být zhoršovány nebo dokonce vyvolány příliš měkkou matrací. Páteř se ve spánku zakřiví a bolí. V noci se mohou zhoršit bolesti kloubů, typicky u revmatizmu a hlavně u onemocnění dnou. U dny nemusí bolet jen onen nechvalně známý palec u nohy. Tupě a zcela netypicky mohou (v noci) bolet i úplně jiné klouby. Když někdo hlásí noční bolesti kloubů - ale i bolesti páteře - je vždy dobře zkontrolovat i hladinu kyseliny močové. Jistým problémem je fakt, že ta nemusí být zvýšená a dna může být přesto ve hře.
Obezita. Významným faktorem u nespavosti jsou i stravovací návyky/zlozvyky, rozuměj obezita. Lidé s výraznou břišní obezitou, kteří světelný den ještě jakž takž „udýchají“, mají v noci potíže jak se spaním, tak s dýcháním. Ne nadarmo radí lékaři v případě syndromu spánkové apnoe především zhubnout. Když se totiž člověk s výraznou břišní nadváhou položí vodorovně, „posunou se vnitřnosti“ vlastní vahou směrem vzhůru, tedy k srdci. Ne moc, ale dost na to, aby (většinou již i tak „slabší“) srdce pracovalo proti mnohem většímu odporu než ve dne vestoje. Když se takový člověk dvě nebo jednu hodinu před spaním bohatě navečeří, žaludek se vlivem objemu spořádané stravy mechanicky roztáhne. A nejen vlivem snědené stravy. Většina obézních lidí má střevo osídlené „nezdravými“ mikroby. To přispívá ke vzniku střevních plynů, které se ale mohou (začít) tvořit již kráce po jídle. Na žaludek pak „zespoda“ tlačí plynem roztažené střevní kličky. Takto vzniklá „střevní a žaludeční bublina“ pak intenzivně tlačí na levou bránici a na srdce, které má tendenci položit se příčně a pracovat podstatně hůře, než ve zvyklé poloze ve dne.
Pozdní večeře je mnohem větším zlem, než za jaké se obecně považuje. Jídlo – vůbec teplé vařené – se má do žaludku dostat nejméně pět hodin před plánovaným usnutím. Někdy doporučované tři hodiny jsou „příliš pozdní“. Pravidelné vaření a večeření kolem devatenácté hodiny (typicky po opadnutí denního pracovního shonu) je pro mnoho lidí nevědomou pomalou zdravotní sebevraždou. Kolem sedmé či osmé večer se chodívá na „firemní večeři“. Na večeři v lepším lokálu se tou dobou zvou obchodní partneři a uzavírají se obchody. Ti ze zúčastněných strávníků, kteří nesportují a trpí (i lehčí) nadváhou a nějakou případnou (rozbíhající se) civilizační chorobou, si volky nevolky kopou zdravotní hrob. Nespavost může být v jejich případě prvotním příznakem počínající nemoci. Později – v případě již rozvinuté definovatelné chronické choroby – je nespavost spíše tím menším zlem.
Časté noční močení také ruší . To může být způsobeno zánětem močových cest a u mužů navíc počínajícím zbytněním prostaty. Při náhle zvýšené frekvenci nočních pochůzek na toaletu se vůbec u mladších lidí má nejdříve (spolehlivě, eventuálně i opakovaným vyšetřením) vyloučit chronický zánět v močových cestách a ledvinách. U (mladších) mužů se má po vyloučení „jednodušších příčin“ pomýšlet i na (předčasné) zvětšení prostaty. U starších mužů se na to již myslí, u mladších spíše ne. Noční močení (odborně nykturie) může dlouho dopředu „diskrétně“ ohlašovat počínající zbytnění prostaty, které je v tomto stádiu skoro vždy ještě ovlivnitelné poměrně neškodnými medikamenty. Postižení muži se tak mohou úplně nebo do velké míry vyhnout pozdějším nezbytným (nepříjemným) urologickým zákrokům na dolních cestách močových.
Tinnitus neboli ušní šelesty jsou v nočním tichu postiženými vnímány mnohem intenzivněji a rušivěji než za denního hluku. Chronický tinnitus a dlouhodobé nevyspání je schopno vyvolat psychické poruchy/choroby a dovést pacienty k hloubání o smyslu „tinnitem zkaženého“ života. Podobně jako tinnitus může rušit i úporné noční svědění. U tinnitu pár slov k vysokému krevnímu tlaku. Ten může následkem nevyspání vznikat, ale na druhé straně může nespavost sám způsobovat a mimo jiné může spolupůsobit nebo udržovat tinnitus. Vzniká bludný kruh. Ten je možno rozetnout převážně snížením tlaku ať již pomocí přijatelných chemických léků nebo životosprávou.
Obézní lidé mají „rezervu“ ve skutečnosti, že mohou zhubnout. Štíhlí lidé s vysokým tlakem se musí spolehnout na to, že jim lékař předepíše ty „správné prášky“. Obě vysokotlaké skupiny, jak obézní tak štíhlí, by však měli (začít) intenzivně dělat nějaký vytrvalostní sport. Ten sníží nebo až normalizuje krevní tlak a často zmírní i jiné potíže, třeba zažívací nebo klimakterické. Pak je naděje, že se spánek později dostaví také.
Kultura usínání a spánku, zevní vlivy.
Kdo spí celoživotně „bez prášků“ jako dudek, ten tuto kapitolu číst nemusí. Kdo má se spaním potíže, ten by měl o spánku přemýšlet již ve dne. Několik hodin před plánovaným ulehnutím by se nemělo jíst, neměla by se pít černá káva, silný černý čaj ani alkohol. Nemělo by se kouřit – nikotin působí budivě, zrovna jako intenzivní večerní sportování. Před spaním by se neměly řešit pracovní a vůbec žádné jiné vážnější problémy. Ložnice by neměla být příliš malá a stísněná, měla by být vyvětraná. Teplota vzduchu v ložnici by měla být spíše chladnější, ale je třeba tolerovat velké individuální rozdíly ve vnímání „příjemné teploty“ v ložnici. Totéž platí pro tloušťku přikrývky. Jsou případy, kdy jeden ložnicový partner spí pod tenkou přikrývkou nahý, druhý spí v triku s dlouhým rukávem, v teplém pyžamu a pod „tlustou“ dekou. Odhadem lze říci, že rozdíly v subjektivním vnímání noční pokojové teploty mohou činit až deset stupňů. Někteří zmrzlíci spí při dvaceti stupních pod silnou dekou a v ponožkách. Pocit subjektivní pohody rozhoduje a nemá se do něj mluvit. Snad až na to, že jednodušší je v chladu se po bradu (třeba i druhou dekou) přikrýt než se budit horkem a „nemít co svléknout nebo odkopat“. Postel nebo matrace na níž se spí by měla být vnímána jako subjektivně příjemná. K dostání jsou matrace, které nepříznivému nočnímu „prohnutí“ páteře zabrání. Je třeba vybrat tu správnou. Někdo spí na tvrdém, někdo na měkčím. Subjektivní pocit bych viděl jako rozhodující. Když se dotyčný do výběru podložky netrefí, dostaví se bolesti a ty nechť rozhodnou o pokud možno včasné změně.
Absolutní tma by měla být v ložnici pravidlem. Svítící kontrolky elektronických přístrojů jsou rušivější než se myslí. Spánek v napůl prosvícených ložnicích s blikajícími světélky snižuje imunitu a přispívá ke vzniku různých chronických chorob, včetně zhoubných.
Před usnutím by se nemělo myslet na vážnější problémy. Člověk by se měl v myšlenkách vnitřně přesvědčovat, že přes noc se stejně nic nevyřeší. Doporučených mystických či jogínských „technik“ usínání je více, jsou i na internetu. V zásadě platí, že nejdůležitějším krokem po ulehnutí je „odpoutat se od reálu“. Začít myslet na věci spíše „iracionální“ a na neuskutečnitelné touhy a přání, jako je třeba let do kosmu nebo stát se v Čechách admirálem. Od věci není ani nějaká „standardní iracionální myšlenka“, na kterou je dobré se před spaním úmyslně soustředit a s její pomocí usměrnit ostatní rušivé (všednědenní, reálné) myšlenky směrem do oblasti „nemožného krásna“, které pak přechází ve snění. Erotické myšlenky mohou mechanismus usínání spíše (z)rušit. Usínání se tak mj. může stát věcí vnitřní disciplíny. A ta bývá nelehká podobně jako při dodržování neslané nemastné a nesladké diety nebo u odvykání kouření apod.
Problematika spánku ložnicového partnera. Ten z partnerů, který rychle usíná a vždy a všude a spí jak dřevo, ten by měl brát zřetel na spánkové problémy toho druhého. Partner, který přichází do tmavé ložnice a uléhá k partnerovi který právě bez chemie „pracně“ usnul, ten by měl potlačit nutkání toho druhého hladit nebo líbat. I dobře míněná pusa na dobrou noc může zrušit mechanismus usínání partnera nespavce. Políbený nespavec tu noc již podruhé nemusí usnout. Nespavec, jenž se v noci častěji budí, může na oplátku tomu druhému také posloužit. Třeba když probuzený nespavec vidí, že chrápající partner se po usnutí odkopal, ve spánku se choulí a na zpocená záda mu táhne chladný vzduch dobře větrané ložnice. Něžné přikrytí opocené studené kůže zabrání „nachlazení“ nebo zánětu močových cest jak u dítěte, tak u milovaného dospělého partnera.
Vztek na nespavost. Pak je tu ještě problém, jak duševně zpracovat noční (opakované) probuzení. Každopádně je dobré se nevztekat, neobracet se s temným klením na lůžku a nesledovat hodiny. Menším zlem je smutně si říkat „jo, pánbůh mě za něco potrestal bezesnými nocemi, asi si to částečně zasloužím, ale jen částečně, bože můj, tohle jsme si přeci nedohodli...hlavně klidně ležet, snad se dočkám rána a budu fungovat...“ Nebo něco v tom smyslu. Mnozí lidé líčí stavy, které nejsou ani spánkem ani sněním. Tvrdí, že jistě neví zda spali. Ranní pohled na hodiny je překvapí v tom ohledu, že jim dojde, že se na budíka podívali naposledy před několika hodinami. Mezitím že neví co bylo a že tedy (asi) museli spát. Pokud jsou ráno čilí a odpočatí, mluví vše proto, že „nevědomky spali“, jakkoli podivně tato formulace zní. Mezi stavy vědomí a nevědomí jsou totiž zcela plynulé přechody které nelze objektivizovat. O jejich existenci se můžeme (z úst probuzených lidí) dovídat a pak je akceptovat nebo odmítat.
Léčba nespavosti standardními léky.
Lékům na nespavost se odborně říká hypnotika. Je to odvozeno od jména řeckého boha spánku. Ten se jmenoval Hypnos a sesílal na lidi spánek. Před vynálezem účinných chemických hypnotik si lidstvo pomáhalo odvary a výtažky z rostlin. Na usnutí se užívaly různé látky jako byl chloralhydrát, paraldehyd, přípravky s brómem a další.
V době mezi světovými válkami byly „hitem“ barbituráty. Ty se dnes pro řadu vedlejších účinků a rychlý vznik velmi silné závislosti vůbec nepředepisují. Jejich nasazení u nespavosti se nyní v podstatě považuje za chybu. V době svého vzniku však byly vnímány jako velká pomoc. Totéž lze říci o benzodiazepinech, které v sedmdesátých letech způsobily v léčbě nespavosti malou revoluci. Jejich nejznámějším zástupcem je asi diazepam. Jednotlivé benzodiazepiny se liší rychlostí nástupu a délky účinku. Proto se mají předepisovat u poruch usínání jiné preparáty než u poruch spánku které se „táhnou“ po celou noc. Benzodiazepiny mají ještě jeden problematický vedlejší účinek. Ten spočívá v tom, že zhoršují syndrom spánkové apnoe. A pak - i na benzodiazepiny vzniká závislost, a to někdy i na malé dávky. Po jejich (hlavně náhlém) vysazení může dojít k výraznému zhoršení nespavosti, k záchvatům křečí a panického strachu apod. To je jistý handicap těchto zpočátku velmi slibných a při rozumném nasazení účinných léků. Vývoj benzodiazepinů doznal značného pokroku a na trh se jich dostalo několik generací s různou rychlostí nástupu a trvání účinku.
V devadesátých letech byla vyvinuta takzvaná „Z-hypnotika“, zolpidem, zaleplon a zopiclon. Jsou však oficiálně určena také jen ke krátkodobému nasazení a nikoli k dlouhodobému léčení nespavosti.
Pak je tu ještě skupina tzv. antihistaminik, což jsou léky původně proti svědění a proti alergii. Některé z nich působí proti závratím, proti zvracení a uklidňují, takže je lze (zkusit) užívat i při nespavosti. Patří sem léky jako dithiaden a další. Starším pacientům lze doporučit (zkusit) užití neuroleptik. Ta mají ovšem jeden závažný účinek a ten spočívá ve vyvolání (někdy i nevratného) svalového třesu který může všední život značně ztížit. Proti nespavosti lze užít i správně dávkovaná antipsychotika a také antidepresiva, typicky nízko dávkovaný amitryptylin.
Souhrnem k hypnotikům. Nespavost je (funkční) porucha, která může život značně „otrávit“, ale nejedná se o samostatnou nemoc která vysloveně bolí. „Bolet“ mohou následky nespavosti – ve dnech po probdělých (eventuálně prozuřených a profrustrovaných) nocích bolí hlava, při následných potížích v zaměstnání bolí případně i peněženka. Dlouhodobá léčba nespavosti hypnotiky však může skutečnou nemoc vyvolat nebo tu stávající značně zhoršit. Několik souvislostí. Jak už bylo řečeno, hypnotika vyvolávají psychickou i fyzickou závislost. Po jejich (rychlém) vysazení může dojít k regulérním abstinenčním příznakům, od totální nespavosti až po svalový třes a křeče. Vedlejším účinkem dlouhodobě užívaných hypnotik může být třeba urychlené zbytnění prostaty u poměrně mladých mužů. A to může radost ze života pokazit docela podstatně. Hypnotika mohou významně zhoršit stávající choroby, jako je parkinsonismus charakterizovaný svalovou ztuhlostí a třesem. Ono „zhoršení“ může svalové projevy zesílit do té míry, že se o sebe nemocný sám již nepostará.
Zhoršit se může i (do té doby nerozpoznaný a neléčený) zelený zákal, jehož projevy mohou být později mnohem horší (a bolestivější) než původně léčená nespavost. Hypnotika někdy vyvolávají i těžko ovlivnitelné bolesti hlavy, kvůli nimž pak postižení berou analgetika, která mají další vedlejší účinky. Vzniká „chronický“ bludný kruh kdy se berou „prášky na vedlejší účinky jiných prášků“. Nespavost se má hypnotiky (dlouhodobě) léčit až po spolehlivém vyloučení organických (tělesných) nemocí, které jsou léčitelné nebo ovlivnitelné.
O mnoha chronických nemocech v rozběhu však pacient sám neví a lékař na ně nemá (a někdy nemůže) mít podezření. Při náhle vzniklé nespavosti se proto nemá zapomínat ani na nemoci zhoubné, které zpočátku tělesně nebolí a které se projevují (subjektivně) „neškodnými“ počátečními projevy jako je právě nespavost, denní únava, děsivé sny a noční poty. Problémem je dále výběr hypnotika z té správné lékové skupiny. Nespavost se dnes začíná léčit nejčastěji benzodiazepiny. Tyto léky (skupina zvaná anxiolytika) jsou původně určeny pro léčbu chorobného strachu. Ten hraje u nespavosti velkou roli, to je nesporné. Nicméně 10% -20%- 30% starších lidí trpí poruchami spánku na základě nepoznané deprese. Ti mají být léčeni v první řadě antidepresivy – na něž převážně dobře reagují - a ne anxiolytiky.
Ještě jedna poznámka. Vypozoroval jsem, že nespavci kteří trpí tzv. prvotní poruchou spánku nespočívající na žádné jiné definovatelné nemoci, reagují nápadně dobře na určitou lékovou skupinu. Ale musí mít možnost to zjistit. A to je možno pouze tak, že nespavci vystřídají, respektive doslova „zkusí“, několik účinných látek a k té „nejsympatičtější“ se vrátí. Předpokladem je opakovaně lékařsky potvrzené (tělesné i duševní) zdraví a určitá vnitřní disciplína dotyčných nespavců. Nespavost je podobně jako migréna, deprese, schizofrenie nebo epilepsie chorobou, jejíž faktická příčina se (zatím) v detailu nezná. O těchto stále ještě těžko ovlivnitelných a tudíž chronických chorobách lze přes pokrok současné vědy říci, že „mozek si dělá s tělem co chce“. Proto v některých případech není od věci v rozumné míře a po dohodě s lékařem postupně „zkusit“ několik účinných látek.
A také je radno konsultovat více než jen jednoho lékaře. Důraz leží na slovu konzultovat. Není to ani vzdáleně míněno tak, že si pacient od různých lékařů nechá předepsat několik hypnotik a ty pak postupně zkouší nebo kombinuje! To je jeden z dalších prohřešků při léčbě nespavosti, která se na základě podobných omylů může posunout ze spektra méně závažné funkční poruchy do oblasti vážné choroby.
Při výběru individuálně vhodného hypnotika by se mělo myslet i na případné nežádoucí přetrvávání účinku léku přes den. Denní omámení či únava jako následek účinku hypnotika z předchozí noci je vedlejší účinek, jenž užívání toho kterého hypnotika zcela zpochybňuje. A zase jsme u hledání toho individuálně nejvhodnějšího hypnotika.
Alternativní možnosti léčby nespavosti.
Mezi námi – moc možností zas až není. Nespavost je podobně jako migréna, deprese nebo schizofrenie těžko ovlivnitelnou potíží. Způsobuje ji mnoho faktorů které se mohou vzájemně kombinovat a v průběhu času měnit. Proto jsou do výčtu pro úplnost zařazeny i různé zdánlivě méně významné úkony, které mají jedno společné. Nejsou vázány na užívání chemicky definovaných léčiv.
Ještě jednou k okolnostem usínání. Jak bylo výše napsáno pát se má ve vyvětrané a dobře zatemněné místnosti v níž neblikají žádné kontrolky a kde jsou všechny elektronické přístroje vypnuté. Podložka, na níž se spí, nemá způsobovat nijaké bolesti zad ani jiné potíže, jako jsou třeba alergické ekzémy a podobně. Tím pádem přijde i na výběr povlaků, v nichž a pod nimiž se spí. Nemají alergisovat ani způsobovat statickou elektřinu, která se v noci při manipulaci s přikrývkami ve tmě zviditelňuje jiskřením. Přikrývky mají mít subjektivně optimální tloušťku, nemá být pod nimi ani chladno ani horko.
V posteli se nemá (dlouho) číst a nemá se sledovat televize. V posteli se nemají řešit pracovní problémy. Je dobré „vypěstovat si reflex“, že ložnice a postel je jenom na spaní. Stěny ložnice nemají být vymalovány křiklavými barvami, nemají tu být čerstvé květiny. Jsou-li uživatelé ložnice přívrženci směru feng-shui, nechť si ji zařídí podle tohoto myšlenkového proudu. Proutkař může při orientaci postelí a výběru místnosti určitě také pomoci.
Ke stravě. Poslední jídlo se má sníst (příbor odložit a talíř odstrčit) pět hodin před ulehnutím. Před spaním se nemá pít černá káva, kokakola, nemá se kouřit ani pít alkohol. A nemá se ani intenzivně sportovat. Při nechtěném nočním probuzení raději nesledovat hodiny, snažit se nevztekat a nezačít řešit organizační nebo existenční problémy.
Lidé s dlouhodobou nespavostí by měli zkusit všechny „lidové“ prostředky podporující usnutí. Důvodem je faktická neznalost příčiny nespavosti. Pomoci může nakonec cokoli, i nějaká maličkost. Hlavně ať je bez vedlejších účinků. Patří sem i ono známé večerní vypití sklenky horkého mléka s medem. Nebo přikládání teplých vlhkých obkladů na srdeční krajinu před spaním a podobně.
Byliny hrály v léčbě nespavosti vždy velkou roli. Těch účinných je několik. Patří sem kozlík, meduňka, chmel, přeslička, levandule, prvosenka jarní. Z těchto rostlin se tradičně připravovaly čaje. Buď z jednotlivých rostlin nebo z jejich směsí. Ty jsou dnes k mání v hotových přípravcích jako jsou tablety, kapsle a tinktury nabízené farmaceutickým průmyslem. Uvedena by měla být i třezalka s jejím antidepresivním účinkem a také povzbudivá exotická rostlina kava-kava. On ten povzbudivý účinek některých rostlinných výtažků má svou zvláštní stránku. A sice tu, že tyto výtažky mohou v závislosti na dávce nebo na kombinaci působit nikoli „budivě“, ale spíše tlumivě. Příkladem je černá káva. Někteří lidé jsou po „slabé“ kávě ospalí. Kofein účinkuje budivě až od zhruba 200 miligramů čisté látky. Tato dávka se v kávě, kterou dostaneme v průměrné restauraci, vyskytuje jen zřídka. Proto lze od některých lidí slyšet „po obědě si v hospodě kávu radši nedávám, jsem po ní ospalý“. To jenom na okraj. Jinak návody k přípravě uklidňujících čajů jsou prakticky všude k nalezení. Jak v knihách o léčení rostlinami, tak na internetu. V lékárnách jsou dostupné mnohé rostlinné výtažky ve formě tablet či kapek. Dnes není problém tyto prostředky sehnat, těžší je najít si svou vlastní optimální kombinaci a rozumně ji užívat. Osobně preferuji a doporučuji užívání rostlinných výtažků ve formě kapek nebo tablet. Lze tak v organismu dosáhnout vyšší koncentrace, které pitím čaje dosáhnout nelze. Obojí lze zkombinovat třeba tak, že se „rostlinné tablety“ na spaní zapijí čajem z těch samých rostlin. Koncentrace naráz přijatých (převážně neškodných) účinných látek se tak skokem zvýší. Zkušenost učí, že rostlinné přípravky bývají spíše poddávkované.
Akupunktura, homeopatie, Bachova květová terapie, minerály, vitaminy. Zkusit lze nejlépe obojí, vždy z rukou zkušeného lékaře či léčitele, nezapomenout ani na Bachovu květovou terapii. U nadměrné denní únavy může chybět železo, u nespavosti může dodatečně chybět draslík, vápník, hořčík, vitamin D a B6 nebo kyselina panthotenová. Před případným užíváním je radno poradit se s lékařem, v případě draslíku, vápníku a hořčíku je dobře nechat určit výchozí hladinu těchto prvků v krvi aby si člověk nakonec neuškodil. Němečtí lékaři mají možnost podat do svalu několik mililitrů vlastní žilní krve smíchané s vhodným injekčním homeopatikem. U nás je tento druh léčby bohužel prakticky neznámý.
Některé historické osobnosti z hlediska spavosti či nespavosti.
Osobnosti, o nichž je známo že málo spaly, byli César a Napoleon. César, trpící jinak epilepsií, prý spal jen několik hodin. Měl prý i vynikající paměť a prý měl schopnost vykonávat několik činností najednou, jako třeba současně o něčem mluvit a něco jiného psát. Napoleon nemusel spát déle než pět hodin. Byl stále čilý a přes den měl stále naprosto jasné brilantní myšlení. Svým generálům „šel na nervy“ tím, že když se oni probouzeli, Napoleon už měl propátrané místo boje následující bitvy. Tak to prý udělal i ono ráno v den bitvy u Slavkova, kdy v časném ranním oparu několik hodin mlčky dumal nad utvářením terénu. Výsledek bitvy ukázal, že jeho osamělé ranní geograficko-strategické úvahy byly správné a že jeho mozek byl přes krátký spánek všechno jiné jen ne prázdný nebo unavený. A pak je tu ještě Adolf Hitler. Tomu se během války „obrátil“ spánkový rytmus naruby. Přes noc byl vzhůru, komandoval okolí a šel spát mezi čtvrtou a pátou ranní, většinou s nějakým práškem nebo byl na morfiu, o čemž se moc nemluví. Nikdo ho dopoledne nesměl budit, generalita musela čekat na rozhodnutí do jeho probuzení. Tak Němci prohráli několik klíčových bitev jen proto, že jejich vrchní velitel byl v „rozhodující dopoledne v limbu“ a takříkajíc s ním nebyla řeč. Pro zbytek světa to ovšem byla klika. Potíže se spánkem měli i hodní lidé jako byl prvorepublikový president Eduard Beneš. Od dvacátých let byl na barbiturátu luminalu, na němž se stal později víceméně prokazatelně závislým. Na některých druhoválečných filmových záběrech vypadá značně unaveně a ztrápeně, což (podle historiků) lze s jistou pravděpodobností přičíst na vrub jeho spánkové poruchy a zmíněného Luminalu. Historickou osobností se „změněným vědomím“ byl i Edgar Cayce. Tento Američan byl schopen „přivést se do transu“ a pronášet proroctví. Po návratu z transu do reality se prý některým svým výrokům sám tak trochu divil. Aktivní byl v tomto smyslu v první polovině dvacátého století. Někteří lidé ho mají za jednu z největších (prorockých) osobností jaké kdy žily. Měl přezdívku „spící prorok“.
Devět hodin je O.K. Zajímavý je i poznatek jedné rozsáhlé studie ohledně vztahu zdraví a spánku. Tak se zjistilo, lidé s lehkou nadváhou co spí 9 hodin denně a několik hodin týdně sportují jsou fakticky nejzdravější. Jiná studie říká, že krátký spánek přispívá k obezitě. Podle této úvahy jsou Američané proto tak otylí, že spí v průměru jen sedm hodin denně. (Zlatá střední cesta!!)
Tolik k nespavosti. Všem přeji klidné noci, sladké sny a po ránu jasnou hlavu. To vše pokud možno bez prášků, lékařů i léčitelů.