Nadpis může znít socialisticky staromódně, podivně nebo provokativně. To je tak trochu záměrné. V dnešní přebytkové společnosti žít zdravě paradoxně není zas až tak jednoduché. Vzhledem k tomu, že se zhoubné bujení jako příčina předčasného úmrtí dostalo na druhé místo hned za oběhové nemoci, mají úvahy o životním stylu předcházejícím rakovině své jisté oprávnění. Kapitola se pokouší shrnout známé vědomosti o faktorech, které zhoubné bujení v běžném životě podporují nebo mu spíše brání. Jde o čistě teoretický výčet řady doporučení ve smyslu „co nedělat“ a naopak „co dělat“, aby u člověka zhoubné bujení nevzniklo. Tento přehled se v detailu nezabývá účinnými biochemickými principy vyjmenovaných faktorů a není ani vzdáleně míněn jako soubor „přikázání“, jejichž dodržení zachová zdraví respektive spolehlivě zabrání bujení. Není to ani „návod k životu“. Jde o soupis výsledků na sobě nezávislých pozorování a výzkumů z nichž mimo jiné vyplývá, jak může být život ve vyspělých státech přes všechen pokrok „nezdravý“.
Zde uvedené body se v řadě případů kryjí s obecně známými zásadami zdravého života, ale některé přece jen trochu vybočují z této „nudné řady“. Pojednání je rozděleno na dvě části. Delší první se zabývá doporučeními typu „co nedělat“ a čemu se vyhnout, ta kratší druhá se věnuje doporučením positivním na motto „co dělat“…..aby se bujení zabránilo.
Část první, co raději nedělat.
Nemělo by se kouřit. O nikotinismu a o škodlivosti cigaretového kouře existují hromady literatury. Veřejnost je o věci nejen informována, ale kouření se v posledních letech z moci úřední na některých místech přímo zakazuje. Proto nemá smysl rozepisovat se o tom, co cigaretový kouř obsahuje za škodliviny. Je jich mnoho. Kouření představuje masivní fyzikální a svým způsobem „brutální“ přívod jedovatých látek přímo do těla. Nikotinismus je jednou z mála společností obecně tolerovanou „narkománií“, donedávna považovanou za sice škodlivou, ale jinak legální a přijatelnou. Potírání kouření a nepřímo i obchodu s tabákovými výrobky má své opodstatnění. Plný vliv protikuřáckých opatření se projeví nejspíš až o jednu generaci později.
Neměl by se pít alkohol. V tomto bodě není názor laiků ani vědců úplně jednotný. V povědomí veřejnosti kolují názory, že požívání alkoholu v „rozumných dávkách“ je zdraví prospěšné. Mluví se o nadprůměrně dlouho žijících Francouzích, kteří tomu mají vděčit jejich celonárodnímu zvyku popíjet víno nejen u příležitosti oslav ale i k jídlu apod. Do povědomí lidí pronikly zprávy o vědecky prokázaném příznivém účinku resveratrolu v červeném víně. Známé jsou i osudy dlouhověkých „chronických konzumentů“ malých denních dávek alkoholických nápojů. K těm patří třeba Winston Churchill nebo britská „královna matka“ a některé další známé osobnosti, které za dosažení svého požehnaného věku mají částečně nebo úplně vděčit oné pověstné „štamprli denně“. Rozsáhlé souhrnné detailní studie, které se výzkumem účinků alkoholu zabývaly ale tvrdí něco jiného. Negativní účinky pravidelného příjmu (i malých množství) alkoholu jednoznačně převažují. Alkohol má v souhrnu značně nepříznivý vliv na lidské zdraví a mimo jiné se prokázalo, že spolehlivě přispívá ke vzniku zhoubného bujení. Vůbec v kombinaci s dalšími nepříznivými důsledky nezdravého životního stylu. Alkohol je odborným slovem „kokarcinogen“, v překladu něco jako „spolutvůrce rakoviny“. Ony pověstné večerní „dvě deci vína“ mohou sice některým lidem prospět, většině ale škodí. Je to moje osobní pozorování z mnoha let zdravotního poradenství. Rok má obvykle 365 dní. Numericky viděno, při denní spotřebě jedné pětiny litru vína „prožene“ dvoudeckový spotřebitel svými játry ročně nejméně 73 litrů vína, ale vzhledem k dodatečným „zvláštním příležitostem“ to bude spíše litrů celé jedno sto čili hektolitr. Nemusí se jednat o vyslovený alkoholismus. Jinak často velmi inteligentní a disciplinovaní „dvoudeckoví lidé“, kteří si kvůli nějakým chronickým potížím eventuelně přijdou pro (alternativně) medicínskou radu skoro vždycky tvrdí, že těch pár deci mohou kdykoli „zapomenout“. Někteří ano. Většina ale ne, poněvadž se u nich vyvinula jimi i jejich lékaři podceňovaná silná psychická závislost na večerním alkoholickém rituálu. Ten bývá často doplněn něčím slaným nebo sladkým do úst nebo také cigaretou. Nejeden pacient s výrazně posunutými jaterními testy prohlásil, že by si své jaterní testy velmi rád zlepšil, ale na ze cenu zrušení dvoudeckového večerního rituálu, bez nějž by „život nebyl úplný“. Odstavec o alkoholu se záměrně nezabývá jasnými alkoholiky, jimž hrozí konkrétní vážné zdravotní poruchy a společenské potíže, které jsou všeobecně známé. Já osobně příjem i malých množství alkoholu, pokud jsou užívána se železnou až obsedantní pravidelností, v žádném případě nedoporučuji. Kromě jiného i proto, že jisté procento „večerních dvoudeckových pijáků“ nakonec přece jen upadne do skutečného alkoholismu provázenému společenským a tělesným rozpadem a někdy i zhoubným bujením. Alkohol se má pít pouze na silvestra, případně o vánocích, narozeninách, jmeninách a na podnikových oslavách. Doma by neměl být vůbec, ani jako „zásoba pro návštěvy“. V dnešní supermarketové nonstop-společnosti ho lze sehnat kdekoli a prakticky v jakoukoli denní či noční dobu.
Neměl by se přijímat rafinovaný cukr. Ideálem společnosti jsou štíhlí sexy lidé. Být v dnešní době sexy je skoro božským příkazem, každopádně pro tu nemalou část obyvatelstva. Tato mánie má jeden positivní rys a sice ten, že vede k omezování množství příjmu potravin a k „procvičování sexy těla“, které má zůstat pokud možno navždy opticky atraktivní. Pokud ono „omezování kalorického příjmu“ nesklouzne do anorexie, je to svým způsobem okay. Bez zacházení do detailů lze říci, že konzumace potravin s obsahem rafinovaného cukru je jednou z kulinářským pohrom dnešní doby. Lze konstatovat, že rafinovaný cukr je v různých (i rafinovaně skrytých) formách ve všech sladce či neslaně chutnajících potravinách, ale často i v těch „slaných“. Cukrem jsou nejen pralinky a čokoláda, cukrem je v podstatě i bílé pečivo, knedlíky, koblihy, bábovky a podobné výrobky. Cukr je skoro ve všech barvených nápojích v čele s nápoji typu kokakola, ale ve velkých koncentracích je i v ovocných džusech apod. Příjem sladkostí a skrytého cukru vede k obezitě a k hromadění estrogenů v nadbytečném tuku, přispívá ke vzniku cukrovky, nedostatku vitaminů, ke kvasinkovým onemocněním s průvodním snížením imunity a dalším zdravotním poruchám. V poslední době považuje standardní i alternativní medicína všeobecně vysokou konzumaci výrobků s obsahem rafinovaného cukru za faktor který svým způsobem podporuje vznik zhoubného bujení. Nicméně sladká chuť – ne jen sladkosti samotné – je drogou a jen málo „sladkomilů“ se jí (přes opačné tvrzení) kompletně vzdá.
Nemělo by se užívat umělé sladidlo. Míněna je především jeho chemická složka aspartám. Úplně se před ním nedá uniknout. Je ve všech „sladších“ průmyslově vyrobených nápojích. U pokusných zvířat aspartám může vyvolávat tloustnutí a cukrovku, u dětí je podezření že přispívá ke vzniku dětského autismu. Aby toho nebylo dost, aspartám je podle nejnovějších vědeckých úvah podezřelý i z toho, že může přispívat ke vzniku leukémie a lymfomů. Část vědců nyní tvrdí, že aspartám se v potravinářském průmyslu vůbec neměl objevit a že se vlastně jedná o jistý druh všudypřítomného kancerogenu.
Neměl by se užívat živočišný tuk. S tukem se to má tak, že tuk je nosičem a zesilovačem chuti. Proto nám tak chutná. Jako příklad zesílení nějaké chuti tukem může posloužit rozdíl mezi nevýraznou chutí cukru rozpuštěného ve vodě a božskou chutí cukru zašlehaného ve smetaně. Sladká šlehačka je něco úplně jiného než cukrová voda. Proslulé úsloví „neslané-nemastné“ má něco do sebe a jeho „chemickou podstatou“ je právě schopnost tuku zesílit chuť jiných přísad. Halušky s kousky najemno nakrájené uzené slaniny polité tukem vyškvařeným z této slaniny chutnají fantasticky. Podobné platí pro naše milované knedlovepřozelo zalité tukem z křupavé pečínky. Právě tento typ jídel lze s jistou nadsázkou označit jako kancerogenní. Pravidelný příjem většího množství živočišného – a vůbec praženého – tuku prokazatelně zvyšuje riziko vzniku rakoviny trávícího traktu, prsu, endometria dělohy a prostaty.
Neměla by být nadváha. U lidí s výraznou nadváhou tvoří „jejich vlastní“ tuk určitou část tělesné váhy. On ten vlastní lidský tuk taky není úplně bez nebezpečí. Nejenže „obalí“ nitrobřišní orgány a srdce a přispěje tak k pozdějším výrazným oběhovým potenciálně také smrtelným nemocem, ale navíc se v něm hromadí hormony, převážně estrogeny. Když jejich množství přesáhne určitou individuálně kritickou hranici, mohou „vlastní hormony“ uložené ve vlastním tělesném tuku zapůsobit jako rakovinotvorný faktor. Obezita sama o sobě platí za kancerogenní faktor zrovna jako malá fyzická aktivita.
Nemělo by se jíst červené maso. Podobně jako to platí pro pravidelný příjem živočišného tuku, platí totéž pro dlouhodobou konzumaci červeného masa. To také přispívá k nastartování zhoubného bujení zažívacího traktu vůbec pokud se upravuje za vysokých teplot typicky při pražení. Ještě kancerogennější je v tomto ohledu maso uzené. V tom se pak ještě kromě nasycených mastných kyselin vyskytují i rakovinotvorné zplodiny uzení. Některé z nich lze označit i za potenciálně jedovaté. Jistě že jsou v uzeném mase jen ve stopových množstvích, ale jejich účinek na lidský organismus se po letech sčítá. Vůbec u lidí, kteří uzené a jeho výraznou chuť milují a po léta ho pravidelně požívají.
Nemělo by se jíst ani příliš mnoho bílkovin. Jsou tu náznaky, že bílkoviny jako takové ne snad vysloveně přispívají, ale tvoří jakési pozadí, které vznik zhoubného bujení svým způsobem „spolu-umožňuje“. Americký výzkumník Colin Campbell v laboratoři na zvířatech zjistil, že potrava s nízkým obsahem bílkovin u nich prokazatelně „brzdí“ rozvoj rakoviny a omezuje vliv záměrně podávaných rakovinotvorných látek. Ve svém tvrzení jde daleko a popisuje, že intenzitu nádorových změn u zvířat bylo možno měnit pouhými změnami obsahu bílkovin v podávané stravě. Bílkoviny obsažené v mléce a intenzivní pití mléka má přispívat k rozvoji nádorů některých orgánů, převážně prý prostaty. Kysané mléčné nápoje s obsahem „zdravých mikrobů“ naopak zdraví podporují.
Neměly by se jíst plesnivé potraviny. Plísně produkují vysloveně jedovaté a rakovinotvorné látky. Nejznámější a nejúčinnější z nich je aflatoxin. Nejde však jen o potraviny. Kontakt s plísněni je nepříznivý i jako takový. Typickým příkladem je vysoká nemocnost lidí žijících v „zaplísněném“ bytě, nota bene za situace, kdy o přítomnosti sotva viditelné plísně pořádně ani nevědí. O rakovinotvornosti plísní lze do jisté míry diskutovat. Od určité intenzity kontaktu s aflatoxinem je nebezpečí vzniku zhoubného bujení každopádně vyšší.
Neměly by se pít příliš horké nápoje. Zde je souvislost se vznikem bujení jasně prokázaná. Pití či srkání „vařících“ nápojů jednoznačně zvyšuje riziko vzniku rakoviny v horní části zažívacího traktu.
Nemělo by se dlouho ležet na slunci ani v soláriu. Tato problematika je v době vzniku těchto řádků dost aktuelní. Dlouhodobý pobyt na slunci – vůbec u moře nebo v horách – prokazatelně zvyšuje riziko rakoviny kůže. Té v posledních letech značně přibylo a pořád přibývá. Ohroženi jsou hlavně lidé, kteří se v dětství intenzivně opalovali a přitom se ještě jako nezletilí vysloveně – řekněme bolestivě - spálili. U nich je frekvence zhoubného bujení kůže ještě vyšší. A také u lidí, kteří již v dětství nebo jako nezletilí začali navštěvovat solária. V médiích se objevily zprávy o třicetiletých lidech s kůží posetou melanomy. Šlo o dlouholeté návštěvníky solárií. Ve Velké Británii bylo proti soláriím zahájeno soustředěné tažení, i jiné země uvažují o plošném zákazu těchto zkrášlujících zařízení nebo o výrazném zpřísnění podmínek jejich užívání. Rizikovou skupinou jsou lidé s výrazně světlou pletí a s různými poruchami pigmentace. Ti by se u moře ale ani v horách „grilovat“ neměli vůbec, na slunci by se měli pohybovat v lehkém světlém oděvu, muži s kšiltovkou, ženy se širokým kloboukem apod. Krémy na opalování s ochrannými faktory by se měly nanášet pouze na místa která jsou slunci skutečně vystavená. Vysoké ochranné faktory představují „vysokou koncentraci chemie“ na kůži. Ochranné faktory v opalovacích prostředcích mohou predisponovaných jedinců zvyšovat riziko kožních alergií.
Neměly by se moc používat deodoranty a anitiperspiranty. Dnešní narcisisticky zaměřená „sexy-doba“ s sebou nese ještě jeden módní nešvar, který dříve tak vyjádřen nebyl. Je to tendence potlačit (přirozený) pach lidského těla. Toho se dosahuje používáním látek neutralizujících pach a látek potlačujících pocení. Pro naše už tak civilizací poznamenaná těla to není nic dobrého. Denní sprejování a potírání těla deodoranty a antiperspiranty jde navíc ruku v ruce s dalším módním jevem, a tím je vyholování chloupků v podpaží, v rozkroku či případně na celém těle. A souvisí také se zdravotně bagatelizovaným denním omýváním celého těla sprchovými šampóny. Přirozená ochranná bariéra kůže se tak prakticky odstraňuje a do těla mohou pronikat jak různé nežádoucí mikroorganismy, tak chemické sloučeniny všeho druhu, o zvyšování rizika alergizace ani nemluvě. V kosmetických přípravcích je nemálo tělu škodlivých látek. K nim patří „podceňované“ soli hliníku, pak jsou to parabeny a také látky vykazující určitou estrogenní aktivitu. Někteří výzkumníci se domnívají, že je to kromě jiného i kombinace vyholování podpaží a denní opakované nanášení deodorantů/antiperspirantů, které v posledních letech u žen zvýšilo výskyt rakoviny horního zevního kvadrantu prsu.
Nemělo by se spát v nezatemněné místnosti. Jde o zajímavé výsledky posledních výzkumů a statistického vyhodnocování různých vlivů na lidské zdraví. Na „noční polosvětlo“ citlivěji reagují ženy. Ty co nespí v naprosté tmě trpí zvýšeným rizikem vzniku rakoviny prsu. Když se nespí v úplné tmě tak se snižuje hladina protirakovinného hormonu melatoninu, což usnadňuje vznik zhoubného bujení, přednostně u žen v oblasti prsou. Ohrožené jsou například zdravotní sestry pracující často v nočních směnách a podobné profesní skupiny.
Neměly by se nosit určité druhy oblečení. Zní to možná trochu přehnaně, ale ženy co nenosí podprsenku trpí až několikanásobně méně nádory prsu a také tvorbou cystiček v ňadrech. Ty se přestaly tvořit až u 90% žen, které přestaly nosit podprsenku. Nošení podprsenky má snižovat tvorbu protirakovinného hormonu melatoninu zodpovědného za klidný spánek ve tmě. Jeho hladinu nesnižuje jenom spánek v prosvětlených místnostech ale překvapivě i nošení podprsenky. Pokud to jde, mělo by se omezit i nošení oděvů z umělých vláken. Znovu k podprsence. Je-li vyrobena z umělých vláken a navíc třeba svým masivním lemem dlouhodobě dráždí pigmentovou skvrnu, je vyšší riziko zhoubného bujení dáno. Nošení oděvů z umělých vláken je jedním z faktorů který snižuje ochrannou funkci kůže a společně s vyholováním chloupků, s užíváním deodorantů a sprchových gelů zvyšuje pronikání cizorodých látek do organismu a následně i riziko onemocnět závažnou chorobou.
Neměly by se nekriticky užívat potravinové doplňky. Látky do nichž se vkládají nebo vkládaly velké „ozdravující“ naděje byly dřív vitaminy, dnes jsou to tzv. antioxidanty nebo také „zametači“ volných kyslíkových radikálů. Je to o něco širší pojem. Do antioxidantů patří i některé vitaminy. Nemá smysl zacházet do pojmologických detailů. Statistické vyhodnocení srovnání velkých skupin lidí užívajících antioxidanty přineslo překvapení. Ukázalo se, že lidé užívající dlouhodobě nebo ve vyšších dávkách antioxidanty byli zhoubným bujením nakonec postiženi statisticky prokazatelně častěji než lidé kteří tak nečinili. Ono je to s tím „chemickým vylepšováním zdraví“ vůbec pofidérní. Jedna britská plošná studie se zabývala významem požívání nízkokalorických a vitaminy obohacených ztužených tuků ve srovnání s požíváním „normálního másla“. Vědci museli s údivem komentovat, že – zjednodušeně řečeno – lidé byli „celkově zdravější“ v oblastech kde se požívalo neupravené „původní“ máslo.
Neměly by se jíst potraviny s mnoha „éčky“. Je dobré vyhnout se nápadně barevným a nápadně dlouho trvanlivým poživatinám – vůbec uzeninám, dále umělým sladidlům, glutamátu (typicky v čínských restauracích) a také trvanlivým taveným sýrům. Pestrobarevné – a tedy chemicky barvené – poživatiny přitahují pozornost dětí. Ty jsou vůči potenciálním kancerogenům mnohem citlivější než dospělí, takže pozor.
Nemělo by se (asi) dlouho telefonovat mobilem. Zatím není jasné, do jaké míry je telefonování mobilem kancerogenní nebo ne. Mezi vědci nepanuje jednota. Ta dlouho nepanovala před první světovou válkou ohledně negativního vlivu kouření na lidské zdraví. Vliv nikotinismu na vyšší riziko rakoviny plic se potvrdil až po několika desítkách let. Lépe řečeno se zpožděním po jedné až dvou generací (od nástupu masového kuřáctví) se uvěřilo těm hlasům, které „kdysi“ s velkým předstihem před kouřením varovaly. Dokud se jednoznačně nepotvrdí neškodnost mobilů, je rozumná opatrnost na místě. Určitě je při delším telefonování dobré „střídat uši“ a držet přístroj od hlavy tak daleko jak to jeho hlasitost umožní. S problematikou mobilů souvisí i širší problematika možného kancerogenního vlivu elektrosmogu. Tomu je lépe se vyhnout třeba tak, že se omezí užívání nejen mobilu ale i mikrovlnky. Jedna švédská vědecká, ale svým obsahem „kacířská“ studie, přišla na následující souvislost. Zúčastnění výzkumníci zjistili, že masivní nárůst výskytu melanomu v Evropě časově nemůže až tak jednoznačně souviset s masovou turistikou spojenou s masovým grilováním na pláži u moře. A sice z toho důvodu, že nárůst frekvence melanomů spadá do poloviny padesátých let, kdy Evropané k moři ani do hor hromadně nejezdili a zabývali se spíše odklízením poválečných sutin , budováním dálnic a hloubením uhelných dolů. Dotyční Švédové naopak zjistili, že statisticky viděno nárůst kožních rakovin časově koreluje s plošným zavedením krátkovlnného rozhlasového vysílání. Jestli tu příčinná souvislost je nebo není nelze s jistotou říci. Nicméně úplně vyloučit ani tento „exotický“ případný kancerogenní vliv se úplně nedá a tak je jen dobře se jakýmkoli zdrojům elektrosmogu vyhnout.
Neměly by se dýchat výfukové plyny. Toto doporučení zní jako vtip. Ale není. Moderní život je bez aut nemyslitelný. Že autodoprava zabíjí se ví od samého začátku. Po druhé světové válce se lidstvo začalo snažit počet smrtelných nehod a potenciálně smrtelných (nepřímých) důsledků autodopravy systematicky omezit. Zavedlo se povinné připásávání v kabině. Pak přišly na řadu i výfukové plyny. Z těch se pomocí upravených benzínů odstranilo olovo a pak se automobilový průmysl pod tlakem ekologie snažil snížit i emise kysličníku uhličitého i uhelnatého v plynech opouštějících jedoucí auta. Začal se upřednostňovat diesel a vyvinuly se téměř nehlučné naftové motory s akcelerací srovnatelnou s motory benzínovými. Pak se ale zase přišlo na to, že se zplodinami spalování nafty to taky není úplně košer a že v nich jsou mikroskopické částečky, dalo by se říci „mikroprach“. Ten se nachází ve větších městech ve větších koncentracích . Ony mikroskopické složky výfukových plynů mají dvě nepříjemné vlastnosti. Jednak díky svým mikroskopickým rozměrům pronikají hluboko do plic a lze je při pitvách najít i v těch „nejodlehlejších“ plicních sklípcích. Jejich druhou nepříjemnou vlastností je jejich kancerogenita. V odborných časopisech se před nějakou dobou objevila studie o výfukových plynech a jejich koncentracích v různých prostorech. Samozřejmě že se potvrdil předpoklad, že v městských centrech jsou koncentrace velmi vysoké. Poněkud „méně samozřejmé“ bylo tehdy zjištění, že koncentrace výfukových plynů na „dobře větraných okrajích“ velkých měst není zas o tolik nižší než jak se myslelo. Ale největším překvapením bylo zjištění, že úplně nejvyšší koncentrace výfukových plynů jsou k nalezení i k naměření v kabinách automobilů. Ze studie vyplynulo, že jedoucí automobily jsou „lapači“ výfukových plynů. Ty že se v jejich kabinách hromadí ať se jede jak se jede, pomalu nebo rychle, s otevřenými nebo se staženými okénky apod. Logickým vývodem uvedených měření by bylo doporučení pokud možno nejezdit autem. Tato představa je ovšem pro moderního člověka nepřijatelná a nepředstavitelná. Odebrání řidičského průkazu je vnímáno jako životní katastrofa. Do jaké míry se ježdění autem podílí respektive spolupodílí na stále častějším výskytu zhoubného bujení se fakticky neví, možná se to ani vědět nechce. K faktu, že skoro každý dospělý jedinec v průmyslových státech vlastní osobní automobil přistoupilo ještě masivní rozšíření kamionové dopravy. Jejím smyslem je „nehromadit zboží v meziskladech“ ani ho „nenechat kazit na posunovacích nádražích pomalé železnice“. Cílem je dopravit zboží k odběrateli just in time. Nevysloveným bonmotem kamionové lobby by mohlo být „po nás potopa“. Průmyslová společnost se tak mlčky smiřuje s faktem, že žijeme na dně kancerogenního jedovatého vzduchového oceánu z něhož v běžném životě není úniku. Světových zásob ropy ubývá, pracuje se na nových druzích pohonu a obecně na jiných zdrojích energie. Nicméně dokud se pod zemským povrchem ropa bude nacházet a dokud se její těžba bude finančně vyplácet, bude se „do posledního barelu čoudit“. Lidstvo už jiné nebude.
Nemělo by se bydlet v zamořených domech. Ty bývají zamořenější a z hlediska rizika nádorů nebezpečnější než se obecně myslí. Německá studie přinesla překvapivé výsledky. Podle nich jde v Německu 20% všech úmrtí na rakovinu plic na vrub zamoření radioaktivním plynem radonem. Ten se do domů dostává z geologického podloží. Ročně se jedná o skoro 1900 lidí kteří doplatí na smysly nepostižitelné nebezpečí. Domy nejsou zamořeny jen radonem, ale často i azbestem, který je také silně rakovinotvorný. Určitě by se nemělo bydlet ani v bytech, v nichž se úporně drží plíseň. (Proveditelnost je jiná věc.)
V těle by neměly být chronické ložiskové infekce. Ty vytěžují či neutralizují přirozenou – individuálně geneticky podmíněnou – imunitu. Nelze říci, že lidé s nějakým ložiskem chronické infekce v těle by byli zhoubným bujením statisticky nadprůměrně více ohroženi. Empirická pozorování se ale zdají pro tento závěr mluvit. Zde je namístě následující doporučení. U člověka, u nějž lze z jakéhokoli jiného objektivně vysledovatelného důvodu očekávat vyšší riziko onemocnět zhoubným bujením, by se po ložiskových infekcích mělo aktivně pátrat. Typickou přehlíženou kapitolou infekčních ložisek jsou po léta existující neléčené zubní kořenové váčky. Občas se na ně přijde při pořízení tzv. panoramatického rentgenového snímku chrupu. Taková ložiska by se u shora popsaných jedinců měla odstranit za každou cenu. Pokud to jinak nejde, i za cenu extrakce zubu. Současně by se měla vyloučit a vyléčit chronická infekce vedlejších obličejových dutin, která je pro obranyschopnost organismu také ránou do zad. Podobně lze hodnotit i chronický zánět „slepého střeva“ s opakovaným pobolíváním v pravém podbřišku anebo chronický zánět střevních výchlipek (divertikulitidu) projevující se někdy jen pobolíváním v levém podbřišku. Obě tyto afekce jsou přehlíženy jak medicínou tak pacienty samotnými. Jak už jednou řečeno, v případě sebemenšího podezření na možnost zhoubného bujení by měly být spolehlivě vyléčeny nebo operativně odstraněny.
Zácpa. Každý by se měl snažit o pravidelnou stolici jednou denně. Standardní medicína sice nepovažuje frekvenci „jednou za dva dny“ ještě za „oficiální zácpu“, ale tento časový odstup mezi defekacemi by neměl být překročen. Hromadící a rozkládající se stolice stagnující ve střevě je velmi nepříznivým zdravotním faktorem. Některé produkty rozkladu stolice jsou chemicky vzato vysloveně jedovaté, i když se uvolňují v hraničně neměřitelných množstvích. Ale jsou. Z tohoto důvodu lze pravidelné vyprazdňování nebo případnou detoxikaci (čištění) střev považovat za zdravotně velmi důležitý „akt“ .
Část druhá, co proti zhoubnému bujení preventivně dělat.
Tento text je až na několik detailů jakýmsi soupisem obecně známých doporučení „jak zdravě žít“. Začít lze zase tím, co do těla vchází. Mělo by se jíst mnoho zeleniny, celozrnných potravin. Obecně by měl být zaručen mnohem větší přísun vláknin než se běžně děje. Vláknina na sebe váže vodu a tak snižuje koncentraci kancerogenů ve střevě. A nejen to. Vláknina podněcuje střevo k pohybu čímž zrychluje transport střevního obsahu a tak se zkracuje doba po kterou je střevní sliznice vystavena (případným) kancerogenům. Vláknina může ve střevě částečně „kvasit“, přičemž vznikají látky s protirakovinným účinkem jako například butyrát.
Měly by se konzumovat ryby a rajská jablka a produkty z nich. Mělo by se pít nebarvené kyselé mléko a jíst přírodní jogurty. Měl by se pít zelený čaj. „Esotericky orientovaní fajnšmekři“ mohou příležitostně pít i čaj z lapacha, vilcacory, ze jmelí a občas „chroupat“ jádra meruněk. Několik gramů syrového páchnoucího česneku několikrát do týdne má také svůj imunitu posilující význam. Mělo by se subjektivně dostatečně dlouho spát a to v úplné tmě. Z průmyslově či farmakologicky vyráběných potravinových doplňků lze pomýšlet na občasné užití tabletky selenu střídavě se zinkem. Člověk by se měl alespoň jednou denně od srdce zasmát. Měl by sportovat. Preventivní protinádorový vliv sportu je oficiálně prokázán. Zrovna jako protinádorový vliv pravidelného sexu na zhoubné bujení mužské prostaty.
...............................................................
Tolik k souhrnu zákazů, příkazů a doporučení majících vést ke snížení rizika vzniku zhoubného bujení. Vzhledem k počtu známých faktorů které zhoubné bujení ovlivňují se zde jedná o pouhý zlomek bodů, které by při pokusu o kompletní uvedení samy o sobě vydaly na průměrně obsažnou knihu. Posouzení proveditelnosti v běžném životě je na čtenáři.